Vystoupí Itálie  z eurozóny? Sama od sebe nebo bude ze strany EU k tomu donucena?

Vystoupí Itálie z eurozóny? Sama od sebe nebo bude ze strany EU k tomu donucena?

EU drachma

Napínavá otázka, ale proč nyní najednou Itálie? Budoucnost Itálie je po posledních volbách velice nejistá. Pohybuji se pravidelně po Itálii a při mé poslední návštěvě a mnoha konstruktivních rozhovorech musím připustit, že je docela možné, že se tak stane. Itálie se totiž musí rozhodnout, zda se bude chtít společné měně přizpůsobit. A pokud ne, tak je třeba vyvolat konsekventní důsledek formou vrácení se k původní měně, liře.

Itálie je zakládající člen EU a třetí největší ekonomika v eurozóně. Výstup z Eura by měl pro celou společnou měnu nedozírné následky, ale i pro celé EU jako takové, tvrdí politika. V případě Řecka a dnes i Kypru se nejedná o vážné nebezpečí, tyto státy nejsou tak systém-relevantní. U Španělska jsme měli ty samé obavy jako u Itálie, a proto se dělalo všechno možné, aby se Španělsko – na úkor dalších finančních injekcí a garancí – zklidnilo. Sice se nezachránilo, ale díky dalšímu zadlužení se turbulence eliminovaly a nastal klid před bouří.

Politici nás straší, vyhrožují s nepředstavitelnými turbulencemi, dalším nárůstem nezaměstnanosti, bankroty firem a jinak vysokými ztrátami všeho druhu. Politici ale nemluví pravdu, jsou to vlastně grázlové, gauneři, diletanti a převážně zkorumpovaní lidé, kteří betonují svoje vysoce dotované posty, o které nechtějí přijít. Nedokážu odhadnout, která z těchto vlastností je horší. O aférách bruselských úředníků budu referovat ve zvláštním vydání. Jsou tam jenom na určitou dobu a ta se musí využít, proto se nechávají lobbyisty a zájmovými kruhy všeho druhu masírovat, masivně ovlivňovat a v jejich zájmu pracovat k neprospěchu celého občanského evropského společenství.  Potom rozhodnou a transplantují svoje výtvory pod hrozbou pokut na členské národní vlády, pochopitelně k nespokojenosti lidu. Jejich euro-optimismus je dobře hrané divadlo a někdy si myslím, že celá bruselská administrativa byla zřízena jako jedna velká fabrika-trafika pro vysloužilé, odstavené a neúspěšné politiky, kteří se sice zasloužili v národní politické hierarchii, ale pro potřebu politických stran byli už nepoužitelní.

V žádném případě by vystoupením (vyhozením) jednoho nebo vícero států z eurozóny nehrozil ani konec Eura, ani EU. Při kontrolovaném bankrotu nebo jenom výstupu dojde sice k devalvaci původní měny, ale i k deflaci národního hospodářství a stát bude fungovat dál, jako to bylo před vstupem do EU, či přijetím Eura. Kdo se ale dostane do turbulencí, jsou banky, finanční instituce, investiční fondy, ale i do určité míry evropský, potažmo dokonce i globální průmysl. Je to proto, že průmysl dodával – financován bankami – do těchto bankrot-států zboží na úvěr s dlouhou splatností, včetně samotných států, který garantoval i vojenské dodávky o státních dluhopisech, do kterých investovaly finanční kobylky už ani nemluvě. Tito všichni by zajisté o peníze přišli, částky jsou gigantické až astronomické, počítáno v násobcích set miliard euro. A proto platí pro všechny uvedené heslo dne: V žádném případě nesmí k těmto ztrátám dojít, ať to stojí, co to stojí…, – a to je špatná strategie.

Jisté je ale skutečnost, že Euro je pro další vývoj Evropy velmi důležité, to nechci za už daných podmínek a situace popírat, ale už není tak důležité, zda v něm jsou ti, kteří tam byli od samého začátku. Podmínkou je pouze dodržovat hrací pravidla a to je dnes pro mnohé velký problém. Alternativou můžou být pouze drastická vnitrostátní opatření – některé státy se o ně už 4 roky bez hmatatelného úspěchu pokouší – která sebou nesou ale určitá nekalkulovatelná rizika jako jsou třeba občanské nepokoje. Jádrem problému ohrožených států je chybějící schopnost politiků a vlád racionálně jednat, dlouholeté štosování nepopulárních reforem a chybějící konkurenceschopnost, a to pochopitelně z výše uvedených důvodů. Itálie má z celé EU nejvyšší státní dluh – 150 % HDP. Itálie potřebuje tento dluh redukovat a současně flexibilizovat pracovní trh. Nic nedělat a jenom nadávat co všechno je špatné nikam nevede.

Jak popisuji v mých analýzách Euro-krize I, II a III nebo „je kapitalismus na konci své existence“, si přečtěte kliknutím na odkazy uvedené v této větě. Pak lze pochopit, že euro-krize není zdaleka u konce, i když se nám to politici při svých mediálních exhibicích snaží namlouvat. To samé slyšíme z boardu EU v Bruselu. Samé nepravdy, které mají jenom odbočit od reality. To, že světové burzy slaví posledních půl roku neuvěřitelné úspěchy, je jenom důsledek toho, že byl bankovní svět prakticky na úkor daňových poplatníků oddlužen a může se s plnou vehemencí věnovat svému kasinu, kde hraje svoji zcela privátní ruletu. Pro lepší pochopení, když zpronevěříte ve vaší firmě miliardu, pak ji ukradnete a zaparkujete v daňové oáze, nebudete potrestáni a někdo Vám tu miliardu do firmy zase daruje. Tak budete pochopitelně fungovat dál podle starých a osvědčených regulí.

Volby v Itálii nepřinesly nikomu většinu. Sice je levo-středová strana kolem Piera Luigi Bersaniho nejsilnější v parlamentu, ale v senátu se mu nevedlo. Bersani zcela vyloučil spolupráci s Berlusconiho pravo-středovou stranou a strana „hnutí pěti hvězd“ ex komika Beppe Grilla odmítá koalici s oběma. Tedy patová situace, přičemž Grillo dokonce odmítá i poslední variantu nastolit vládu technokratů. A proto bude vývoj v Itálii pro EU velice napínavý a mezitím se nůžky mezi chudými a bohatými budou nadále rozevírat. Nejlépe to poznáme zase příští rok, až bude magazín „Forbes“ prezentovat stovku nejbohatších lidí na světě.

© copyright by ing. Petr Ondráček pro „Skutečnosti“

Všechna práva vyhrazena



O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top