Největším nebezpečím je nevzdělaný národ

Největším nebezpečím je nevzdělaný národ

   Napsal jsem již několik článků na téma vzdělávání, finanční gramotnost, politická gramotnost. Je to ovšem házení hrachu o zeď. Toto přirovnání jsem použil i jinde. Popularita článků není tak vysoká, jako hodnotit činy, či spíše přečiny těch, kteří rozhodují o osudu obyčejných lidí. Nechci zde rozebírat toto téma, které načal již Karel Čapek s T. G. Masarykem a celé dílo Zóon politikon. Tento termín použil Aristoteles ve svých dílech o ideálním státu aj. Je snadné pak podlehnout populismu různých stran…, to se stalo v Německu před rokem 1933.

Nyní bych chtěl citovat Karla Havlíčka Borovského: „Poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, proto že každý vzdělaný, maje svůj vlastní úsudek, rozeznávaje pravdu ode lži, právo od nespravedlnosti, jistě se k takové straně přidá a nenechá se od jiných falešnými praktikami podváděti. Vidíme všude ze zkušenosti, že liberální vlády velice o školy a jiné vzdělávací ústavy se starají a na ně znamenitou část příjmů zemských obracují: kdežto despotické, aneb aspoň k despotii nakloněné vlády jenom o vojsko dbají, školy (zvláště školy pro obecný lid) ale všemožně zanedbávají a na ně pranepatrné výlohy činí. A když přece takové vlády alespoň na oko o školy dbáti musejí, starají se především o to, aby se v nich vyučovalo věcem nepotřebným, rozum nevzbuzujícím, aby se již v mládí občanům nechuť proti učení vštípila. zkrátka, aby obecný lid nepřemýšlel a — neprohlédnul.“

  O to šlo zřejmě podobně i církvi ve středověku ve svých latinských výkladech, kterému obyčejní lidé nerozuměli. V dnešní době, kdy mají lidé přístup k informacím to není vina nikoho jiného, než výběru jedince. Budeme sledovat a číst spíše o tom, na co mohu nadávat, na někoho to svést. Bez toho, abych o dané problematice přemýšlel.

Na jednom blogu mám uveřejněné heslo, které pochází z kodexu novináře: „Nebudu psát o tom, co si máte myslet, ale jen o tom, o čem můžete přemýšlet. “

Není vinou médií, jaké zpravodajství předávají, protože zpravodajství jako takové má jistá pravidla, které bych musel zde vysvětlovat v několika částech. Jediný, kdo zná největší podíl pravdy je novinář a na něm je, co uveřejní. Je to právo novináře. Je to právo šéfredaktora. Stejně tak je to právo policie neuveřejnit podezřelé osoby. Právo vlády, neuveřejnit tajné informace. A právo čtenářů uvěřit těmto zprávám a polemizovat o nich, či psát.

Největším nebezpečím je ovšem hloupost nerozlišovat. Zpráva není publicistický žánr. Zpráva není osobní názor redaktora. Je to pouze informace, kterou propustí tzv. vrátný a dovolí nám je uveřejnit. My můžeme informace získat jinde, například pomocí objektivního bulváru.

Ve své praxi jsem se setkal s tím, jak jsem uveřejnil jistou „pravdivou“ informaci. Málem jsem skončil u soudu. Pravda není jednoduchá a mnohdy balancuje na hranici soukromí a práva informovat.

Hloupost a nevzdělanost tomu příliš nepomůže…..

 

YTo4OntzOjk6IndpZGdldF9pZCI7czoyMDoid3lzaWphLW5sLTEzNjQxNTgwNTEiO3M6NToibGlzdHMiO2E6MTp7aTowO3M6MToiMSI7fXM6MTA6Imxpc3RzX25hbWUiO2E6MTp7aToxO3M6MTg6Ik3Fr2ogcHJ2bsOtIHNlem5hbSI7fXM6MTI6ImF1dG9yZWdpc3RlciI7czoxNzoibm90X2F1dG9fcmVnaXN0ZXIiO3M6MTI6ImxhYmVsc3dpdGhpbiI7czoxMzoibGFiZWxzX3dpdGhpbiI7czo2OiJzdWJtaXQiO3M6MzY6IlDFmWlobMOhc2l0IGsgb2RixJtydSBTa3V0ZcSNbm9zdMOtISI7czo3OiJzdWNjZXNzIjtzOjYxOiJExJtrdWplbWUhIE55bsOtIGpzdGUgcMWZaWhsw6HFoWVuL2EgayBvZGLEm3J1IFNLdXRlxI1ub3N0w60hIjtzOjEyOiJjdXN0b21maWVsZHMiO2E6MTp7czo1OiJlbWFpbCI7YToxOntzOjU6ImxhYmVsIjtzOjU6IkVtYWlsIjt9fX0=

 


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top