„Zlodějka mléka“ a Železná lady pomáhala zničit utopii komunismu

„Zlodějka mléka“ a Železná lady pomáhala zničit utopii komunismu

Pohřeb baronky Margarety Hildy Thatcherové se uskuteční ve středu 17. dubna 2013. Politička, která zemřela v 87 letech, nechtěla, aby se vyhazovaly peníze za leteckou přehlídku na jejím pohřbu. Stát však má údajně v plánu vynaložit na pietní ceremonii až osm milionů liber, bratru 242 milionů korun, byť byl vyřčen i nápad významného britského režiséra Kena Loacha, jenž navrhl, aby se pohřeb bývalé britské premiérky zprivatizoval a vzala se nejnižší nabídka…

 

Nyní zazní pouze pravda a nic než pravda, která se jistě nebude čtenářům líbit a mohou s ní nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím mohou udělat… Expremiérka utrpěla několik slabších mrtvic a měla problémy s Alzheimerovou nemocí a stařeckou demencí. Často nevěděla, jakými slovy začala svoji větu, kterou právě vyslovila. Její smrt vyvolala silné emoce; jedni truchlili, jiní bouchali šampaňským. Konzervativní Britové neradi viděli, když zavírala zastaralé továrny, čímž způsobila nárůst nezaměstnanosti a rázem se stala nenáviděnou premiérkou, přesto byla tvrdě proti změně svého kurzu. Raději se soustředila na argentinskou invazi na Falklandy. Proto nebyla argentinská prezidentka na pohřeb pro jistotu vůbec pozvána…

 

Když, Commonwealth of Nations, tak ať je Britského impéria pořádný kusanec. Od Falkland, přes Kanadu, až po JAR a Nový Zéland. Tímto „vlastenectvím“ si Brity získala zpět. Její úkol byl prostý: šetřit; jako ministryně školství v rámci škrtů zrušila například i mléko zdarma pro školáky do jedenácti let, za což se jí ze strany opozice dostalo přezdívky “ zlodějka mléka“. Za minimální politický zisk si tak vysloužila maximální opovržení… Bývalý starosta Londýna Ken Livingstone sdělil, že politika baronky Thatcherové byla od základů špatná: „Zavinila současnou bytovou krizi, bankovní krizi, krizi v oblasti sociálních dávek. Byla to její vláda, která raději zařazovala lidi na sociální dávky, než by je registrovala jako nezaměstnané.“ Generální tajemník Durhamské asociace horníků David Hopper: „Zničila naši komunitu, naše vesnice a naše lidi.“  Šéf politického křídla IRA strany Sinn Fein Gary Adams: „Margaret Thatcherová výrazně ublížila irskému i britskému lidu během doby, kdy byla britskou premiérkou.“

 

Rok 1984 se nesl ve znamení urputného boje s hornickými odbory, které vyhlásily stávku. Emoce v ní nevzbudily ani televizní záběry z krvavých střetů mezi policií a horníky. Odbory po necelém roce ustoupily. Éra uhlí a mocných odborů v Británii skončila. Proč ne, když měla dost zemí ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, odkud mohla uhlí dovážet. Pamatuji si, když stávkující britští horníci přijeli do Československa za rekreací do Podbáňského, aby se vzpamatovali ze své nezaměstnanosti a z faktu, že z nich premiérka udělala ze dne na den kapitalisty. Nechala je, aby si přivlastnili domky, v nichž do té doby bydleli. Nemuseli už platit státu nájem, ale rozpadající kolonie si museli sami na vlastní účet nechat opravit. Tím Železná lady ušetřila státu po mléku další miliardy…

 

Stejně tvrdý postup vyhlásila i vůči severoirským separatistům. Podle kritiků tím však jen nahnala do té doby mladé umírněné katolíky na cestu násilí. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá; IRA v říjnu 1984 odpálila bombu v brightonském hotelu, kde se konala konference konzervativců. Pár hodin po útoku, při kterém zahynulo pět lidí, Thatcherová vystoupila na místě a prohlásila, že terorismus nikdy nezvítězí. V zahraniční politice našla svoji spřízněnou duši: amerického prezidenta Ronalda Reagana, s nímž sdílela odpor ke komunismu i řadu ekonomických názorů. Stejně jako chilského diktátora Pinocheta, zodpovědného za smrt tří tisíc svých odpůrců, na 30 000 jich bylo uvězněno a mučeno. Později si našla cestu i k Michailu Gorbačovovi, který se drolící komunistickou říši neúspěšně pokoušel reformovat. Společně tak s velkou slávou zlikvidovali komunismus, tedy utopii, co nikdy nemohla existovat, jako každá beztřídní společnost…

 

Labourista Lord Kinnock, který vedl Stranu práce v letech 1983–1992, otevřeně řekl: „poprvé za sto let udělala chudé chudším“. Podle něj byla její politika, zahrnující mimo jiné privatizaci řady průmyslových odvětví, „absolutní katastrofou pro Británii“. Předseda politického křídla IRA strany Sinn Fein Gerry Adams kritizoval její drakonický postup v Severním Irsku, když řekl, že „prodlužovala válku a způsobila velké utrpení“. Thatcherová potlačila hospodářský růst je proto, že slabé odbory už nedokázaly přimět zaměstnavatele, aby platy udržovaly paritu s růstem cen. Státní výdaje se obrovským způsobem zvětšily v důsledku vyplácené podpory v nezaměstnanosti a v důsledku prodeje státního bytového fondu.

 

A pak přišel „sarajevský atentát“ z Česka do VB. V roce 1987 sice potřetí stanula v čele vlády, ovšem po dvou letech se proti ní postavila její vlastní strana. Byl to „římský atentát“. Václav Klaus ztratil její smrtí poslední svoji favoritku; hlavní euroskeptičku a stejně zrazenou dámu z řad konzervativců, jako on před lety v ODS. Po návratu z Říma se ostře postavila proti dalšímu posilování pravomocí evropských orgánů, což mezi konzervativci vyvolalo otevřenou rebelii. Když zjistila, že souboj s vnitrostranickou opozicí nevyhraje, oznámila svoji rezignaci. „Byla to zrada s úsměvem na tváři,“ vzpomínala později, když si ještě věci pamatovala, i když byla povýšena do šlechtického stavu a získala titul čestné baronky z Kestevenu.

 

Často byla baronka Thatcherová přirovnávána k premiérce Izraele Goldě Meirové. Tragický omyl. Tyto dvě ženy spojoval pouze post ministerských předsedkyní svých vlád a potíže, které Židům po staletí činila V. Británie. Předzvest tohoto konání dalo už hlasování VS OSN 29. listopadu 1947, jehož se Velká Británie zdržela a tím se přiřadila k arabských státům, odmítajícím rozdělení Palestiny a vznik Izraele. Jinak bylo v životě těchto dvou žen vše diametrálně odlišné. Novodobý Izrael zažila Golda v době, kdy se rodil v krutých bolestech. Byla v první línii permanentní války s lokálními Araby, co si říkají Palestinci. Paradoxně na počátku novodobého Izraele byla Balfourova deklarace, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který jeho adresát Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument. Dopis, resp. deklarace sice zveřejněna byla, ale nějaká větší odezva nebyla žádná. Po vydání tzv. nové Bílé knihy naopak zabránili Britové více než 300 tisícům židovských utečenců po holocaustu vstoupit na území Palestiny a na Kypru pro 50 tisíc z nich vybudovali internační tábory. Tragicky dopadla i loď Patria, kterou potopila vojenská skupina Hagana, aby ji s více než třinácti sty Židy na palubě neposlali Britové na ostrov Mauricius. Utonulo přes 250 pasažérů…

 

Golda Meirová

Golda Meir

Ministr zahraničí Velké Británie a její pozdější premiér Arthur James Balfour se v roce 1918 zavázal ve svém prohlášení, že za pomoc Židů proti Osmanům během I. světové války se postaví svojí autoritou za rozdělení tzv. Palestiny na arabský a židovský stát, aby obnovil tradici dávného Izraelského království a Judei. Nic se však nedělo, i když se právě Židé zasloužili svým bojem po boku britských vojáků o porážku Turků a zničení Osmanské říše. Udatně se bila Židovská legie a zejména Sionský sbor mezkařů – Zion Mule Corpus, který bojoval při vylodění Britů na Gallipolském poloostrově.

 

Jak napsal Martin Gilbert ve své knize Dějiny Izraele, od Brita sira Johna Graye Hilla byl zakoupen za 6500 britských liber pozemek a dům pro budoucí Hebrejskou univerzitu. Na schůzi válečného kabinetu v únoru 1940 odpověděl Winston Churchill, ministr válečného námořnictva V. Británie, na otázku pozdějšího prvního prezidenta Izraele Chaima Weizmanna, jestli je možné, aby se palestinští Židé mohli ozbrojit a vlastnit zbraně. „Bylo by možné pokládat za záležitost satisfakce, aby Židé v Palestině mohli vlastnit zbraně a mít svoji vlastní obranu. Jsou jedinými důvěryhodnými přáteli, které máme v této zemi, a jsou mnohem více pod naší kontrolou než roztroušené arabské obyvatelstvo…“

 

Slova, slova, slova … která jako další Brit jméném Shakespeare vložil do úst svého Hamleta. Židům tak došla trpělivost a Židovská teroristická skupina Irgun, kterou založil ruský Žid Vladimír Žabotinský, se proto rozhodla, že v létě 1946 zaútočí na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlil Britský sekretariát a vojenské oddělení. Členové Irgunu se převlékli za Araby a pod záminkou dodávky potravin vnesli do podzemí hotelu sedm máselnic, naplněných výbušninou. Byli sice odhaleni, ale prostříleli se z hotelu, aniž by Britové poznali, že je Král David podminován. Při explozi ve 12,45 bylo pak zničeno levé křídlo hotelu, při čemž zemřelo 90 lidí; Židů, Arabů i Britů.

 

V letech 1965–68 byla Golda Meirová zvolena generální tajemnicí Strany práce, pak odchází do penze, ale hned v roce 1969 se na výzvu ujímá funkce premiérky po náhle zemřelém Levim Eškolovi. Ve funkci ministerské předsedkyně zůstává i po volbách v říjnu roku 1969 a v čele koaliční vlády ovládne i Knesset. Ne nadarmo se říkalo, že Meirová je jediný chlap v izraelské vládě… Proslavila ji též slova z roku 1970, kdy řekla: “Arabům můžeme prominout zabíjení našich dětí, nicméně jim nemůžeme odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír můžeme mít s Araby jen tehdy, když budou své děti milovat více než-li nenávidí nás…”

 

Zachovaly se také její vtipné repliky na téma tradičních židovských obchodních fíglů, jak nakoupit a prodat se ziskem. Židé na to měli svůj “mustr”, který s oblibou dávala k dobru: “Jistý Žid měl pouze jediný polštář, nacpaný peřím. Prodal ho za libru, kterou zaplatil členský příspěvek v úvěrové společnosti, jež mu ihned umožnila úvěrovou půjčku do výše deseti liber. Pak zašel za majitelem pozemku, který ochotně vzal deset liber v hotovosti a souhlasil, aby zbytek ceny byl splacen ve směnkách. Když už byl Žid majitelem pozemku, zašel tentokrát za stavebním podnikatelem, jemuž řekl: “Mám pozemek, postav si na něm dům a jediné, co po tobě chci je, aby v něm byl byt pro mě a moji rodinu… ”

 

Ani Golda Meirová však neměla život bez chyb. Letní olympijské hry v roce 1972 v Mnichově zůstanou navěky vryty do paměti rodin jedenácti izraelských sportovců, kteří byli zabiti během únosu palestinským komandem Černé září. “Pak se rozčílila sedmdesátiletá babička, premiérka Golda Meirová, a nařídila definitivní odplatu za mnichovský masakr. Stávka britských horníků a válka o Maledivy byla proti tomu jen procházka růžovým sadem. Následně umírali jeden po druhém všichni muslimští účastníci útoku na izraelské olympioniky. Rozpoutal se na teroristy Černého září doslova hon, který vedla skupina Izraelců pod názvem Hněv boží,” tváří se spokojeně bývalý člen Mossadu Chanan Ron, když mi v Tel Avivu hrdě vyprávěl o Hněvu božím.

 

Další pochybení si připsala Golda Meirová během války Jom Kipur. Ta sice nakonec skončila izraelským vítězstvím, ale začala 6. října 1973, kdy egyptské a syrské síly, jež podnikly překvapivý útok, obsadily významná území židovského státu. Důvod zaváhání Izraelců byl prozaický; většina příslušníků izraelských ozbrojených sil měla totiž propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek smíření Jom Kipur. S těžkými ztrátami více než dva a půl tisíce vojáků Izrael nakonec válku sice vyhrál, avšak rostoucí veřejná nespokojenost Goldu Meirovou donutila 11. dubna 1974 rezignovat na post premiérky a za čtyři roky, 8. prosince 1978, po patnáctiletém zápasu s rakovinou, umírá.

 

Inu, kněžna Zaháňská by však řekla s českou osvícenkyní Boženou Němcovou pouze o babičce Goldě Meirové svoji pověstnou větu: Šťastná to žena…


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top