Zaslouží si novináři jednu přes kokos?

Zaslouží si novináři jednu přes kokos?

Bohužel někteří ano. Musím přiznat, že jsem již toho či onoho popadnul za límec, mnohého jsem měl chuť i uškrtit. Často si vyčítám, že jsem tak neučinil.

Jako televizní redaktoři mají oficiálně moc nad kameramanem. Jsou tací, kteří ho posílají do míst, kde je nebezpečno a sami přitom sedí v teple. Zažil jsem i takého, který si usmyslel, že mám riskovat můj život jenom proto, že si přál, abych vyčkával, až  před objektivem mé kamery někdo zemře násilnou smrtí.

Dokonce jsem byl před lety v Albánii svědkem situace, kdy náš opravdu velice hloupý a nevzdělaný „novinář“ vystoupením v tehdy ještě státní televizi proti nám popudil absolutní většinu obyvatel této země. Nebylo to žádná sranda, opustili jsem zemi velmi narychlo soukromým letadlem.

Takže chápu ty, kteří občas touží říci nějaké té postavičce, která má na sobě vestu pyšně oznamující jeho stavovskou příslušnost k tisku, co si o ní myslí. Včetně toho, že mají chuť  přidat i pár pohlavků. V žádném případě to však neschvaluji. Nepřináší to žádné řešení. Spíše bych to charakterizoval, že hlupák hlupáka po hlavě mlátí.

Raději bych doporučoval, aby se nad tím všichni zamysleli. Hlavně ti, kteří se považují za chytré, vzdělané a osvětu šířící. Tedy pracanti v médiích. Ona se totiž tato profese nedá ku prospěchu společnosti vykonávat bez potřebného respektu ze strany občanů. Jde i o důvěru, pocit, že existuje někdo, kdo naslouchá potřebám obyčejného člověka.

Důvěra, a to ví každý, je velice křehká záležitost. Mnohdy je zapotřebí let, aby si ji jeden vybudoval a pak stačí krátký okamžik k její ztrátě. V mediální oblasti existují dva druhy tohoto vztahu k veřejnosti. Jednak jsou to novinářské osobnosti a pak firma sama, pro kterou pracují. Jedno těžko funguje bez druhého.



Poctivý novinář nemá šanci pokud pracuje pro mediální společnost, která poctivá není. Ne vždy to funguje i opačně. Mediální podvodník se bohužel může uživit i v solidní redakci. Nechme stranou jak k tomu dochází, ale faktem zůstává, že je to takový virus, který dokáže nakazit i celé okolí. Zvláště, když nalezne podporou mocných. Tedy těch, kteří platí a rozhodují o osudu novináře jako takového.

Každopádně žijeme v atmosféře, kdy se důvěra v média vytrácí. Bohužel to postihuje i ta veřejnoprávní. Těžko je slyšet hlasy, které by se jich zastali. Jak v řadách politiků, tak prostého občanstva. Obě strany je spíše vidí jako hlásné trouby všech možných názorů. Falešně je to označováno jako svoboda slova a projevu.

Měli bychom konečně pochopit, že se jedná jen o zneužití těchto pojmů pro osobní prospěch. Je to tržnice, kde vítězí jen síla pokřiku. Na  pultech se objevuje rozmanité zboží nevalné kvality a lákající jen nízkou cenou. Úlohou novináře by mělo být vnést do toho trochu pořádek, pokusit se určit i kvalitu. Vyžaduje to však odvahu a hlavně silnou osobnost, která jedná na základě hlubokých lidských zkušeností.

Obé u dnešní novinářské „omladiny“, která se nám podbízivě snaží vysvětlit dění ve světě, těžko nalézáme. Zaslouží si tedy pár pohlavků? Jsem zásadně proti. Protože dobře vím, že jejich nezkušenosti a nevědomosti logicky vyvěrající z nedostatku chápaní světa, někdo programově zneužívá. Jsou poddajní a dobře formovatelní. Jsou to dnešní moderní „svazáci“.

Proto bych prosil občanstvo, i přes oprávněné rozčilování se, nepohlavkujte ty „vojáčky“, které nějaký zbabělec posílá do první line. Nemají šanci se tomu bránit. Mají jen dvě možnosti. Buď plnit rozkazy, či dezertovat. Pravda výchovný záhlavec podle mého soudu nikdy neškodí. Ti mladí dělají přeci jenom hlouposti.

Ale mějte přitom na vědomí, že nečiní nic jiného, než to, co jsme je naučili. Jsou produktem moderní a tendenční výchovy, která se poněkud vzdaluje všem morálním požadavkům kulturní společnosti. Více než často obdivujeme primitivnost a kupujeme bezcenné tretky. Libujeme si v laciném intelektuálním haraburdí. Trpělivě naslouchat hlasům, jež  nabádají k rozumu, jsme se již odnaučili.

A  když už tedy máme pocit, že bychom někoho měli popadnout za límec, tak raději zalovme v těch kalných mediálních vodách, kde se pohybují ty zákulisní vše řídící postavičky.  Ty nerozhodují jen o osudu svých pěšáků, ale bohužel i o našem osudu. Veřejné mínění je jejich bojiště. Je dobré si vždy uvědomit, že situace, kdy si občané navzájem rozbíjí hlavu sklenicí od piva, jim přináší zisky. O co více dochází  k devastaci společenských hodnot, o to větší jsou ceny jejich mediálních impérií.




O autorovi

Michal Kotyk

Toulal jsem se trochu po světě. Ani sám nevím, zda jsem to chtěl, či ne. Ale oči jsem měl vždy otevřené a zvědavé. V ruce často kameru anebo mikrofon. Poznal jsme mnoho zemí, ale byl to lid Izraele, který mne poučil o životě jako takovém. Naučil jsem se respektovat, že každý má svou pravdu a že tolerance je vzácná vlastnost. Je to už 65 let co se koukám kolem sebe, ale jen polovinu toho času jsem pobyl v Česku. Prožil jsem dobré i zlé. Neztěžuji si. Byla to ta nejlepší škola života. A protože se mnohé mnou prožité dotklo i dotýká jiných, rozhodl jsem se podělit o mé poznání a vše sepsal v knize "Můj černobílý svět" s nezbytným podtitulkem: "aneb co se do zpráv nikdy nedostalo".

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top