Za pravou Evropu II. část

Za pravou Evropu II. část

Jednotná Evropa: Říše zahrad Apollónových

 

Zde je třeba ujasnit, jak je možné Evropu chápat.

 

O existenci Evropy můžeme mluvit od počátku 2. tisíciletí před Kristem, konkrétně od vpádu a usazení se indoevropských kočovných válečnických solárně-patriarchálních národů ve Středomoří, kdy vznikla do současnosti jediná panevropská civilizace vykazující řadu zásadních charakteristik. To je středomořská civilizace ve svém čtyřtisíciletém rámci.

 

Tato civilizace se obecně vyznačuje rozhodnou dominancí apollinského logu, vertikální hierarchickou strukturou světa, společnosti a myšlení, solárním kultem uctívání nebeských bohů, třístupňovým systémem kast, jednoznačným patriarchátem a logocentrismem. Evropa je zemí Apollónovou, zemí boha s lukem a lyrou, je projekcí hyperborejského Severu a jeho primordiální (původní) tradice. Příběh o únosu Evropy (Európy) Diem v podobě býka je možné interpretovat v tomto případě jako vzetí ženského matriarchálního pincipu z chtonického prostředí a jeho přenesení do nebeské oblasti mužské nebeské dominance. Sem patří také příběhy o proměnách pozemských žen v souhvězdí, například Dionýsova manželka Ariadné, která tak jako i sama Európa pochází z Kréty, považované za ohnisko matriarchální kultury. Na historické úrovni tomu mohla odpovídat praxe kočovných válečnických kmenů (především indoevropských) tradičně pociťujících nedostatek žen (kvůli obtížím kočovného života a permanentních válek vedených pastevci – muži), která spočívala v získávání nevěst z usedlých a převážně matriarchálních zemědělských společenství (Dugin, A.G.: Etnosociologija. Akademičeskij projekt, 2011). Apollón je na archaických památkách zobrazován jako pastýř nesoucí na plecích jehně. Odtud pochází celá řada pastýřských metafor; pastýř v kontextu apollinské kultury je král, prorok, patriarcha a dokonce i Bůh.

 

Opravdová Evropa znamená nepodmíněnou dominanci Apollónova Logu světla nad  Logem temna Kybelé. Logos temna Kybelé je v evropské kultuře potlačen, navíc Kybelé v tomto kontextu ztrácí legitimní právo na disponování autonomním Logem, je odsouzena k mlčení, němotě, temné kakofonii nesrozumitelných zvuků. Zem je bez rozumu v rozumném nebeském vesmíru Apollónově. Pouze Dionýsos, bůh šílenství, má klíč k myšlení Velké Matky.

 

Tato dominance Apollóna nad Kybelé s pevným postavením Dionýsa na straně Olympu je také definicí jediné opravdové Evropy. Ženský princip unesený olympskými bohy se proměňuje solárním působením v panenskou Pallas Athénu, božství, ve kterém, i když jsou uchovány znaky ženského principu (tkaní, had Erichthonios doprovázející všude Athénu), dominují přísně mužské vlastnosti: rozum a odvaha, archetypální přednosti první a druhé indoevropské kasty. Moudrost Athény odpovídá žercům a posvátným králům. Její odvaha je statečností druhé kasty. Tkalcovství je symbolem řemeslníků integrovaných do celkového třístupňového systému. Za takových okolností je Evropa jako unesená žena vyjmutá z chtonického prostředí projekcí Athény, to znamená,  že je takovou nádobou ženskosti, ve  které se vlastně ženské proměnilo transmutací v mužské, solární, olympské.

Athéna, jsa pannou, nejenže nerodí, ale sama se nenarodila v plném smyslu slova, tak jak vyšla z hlavy Diovy, postrádajíc spojení se zemí a ženstvím. Evropa je synonymum transmutace ženského principu – přírody, matérie, hmoty – do mužské struktury, do eidetického světa (tj.světa podstat, oproti materiálnímu světu vnějškových projevů, pozn. překl.). Je to přenesení z dolního do horního, potvrzení nebeské země ztělesněné formou zahrady. Zahrada, to je zkulturněná příroda. Je to antiteze lesa a dříví (což znamená matérie), tak jako oseté pole je antitezí nahodile rostoucích divokých rostlin. Pole a zahrady jsou výtvory mužů, projekce jejich regulující racionální vůle. Je to nižší úroveň olympského kosmu, ale Démétér, bohyně úrody, má strukturu proměněného ženství, které je součástí světelného a očišťujícího mužského kontextu. Bohyně Rhea a Gaia, princip Kybelé,  jsou proměněny v bohyně kultivované půdy, kdy je veškerá pozornost soustředěna na mužské sémě a ne na onen materiální základ, do kterého sémě vstupuje aby se ujalo, vyrostlo a nechalo zrodit nové sémě. Nikoliv půda na poli rodí obilné klasy, ale semeno (z agronomického hlediska vlastně ano, ale pro vyjádření vztahů mezi ženským a mužským principem by bylo snad vhodnější tento vztah popsat tak, že ženský princip rodí, zrozuje, tj. dává vzniknout materiálnímu světu, klasu viditelnému, zatímco sémě, mužský princip, metafyzicky skrytá podstata ze světa idejí, ji oplodňuje, vkládá in-formaci, čehož smysl se v Duginově připodobnění poněkud ztrácí,  pozn. překl.). Rostliny v zahradě nerostou proto, že jim dává existenci Matka Země jako v lese, ale proto, že pečlivý a pracovitý zahradník je zasadil a opečovával v souladu s promyšleným a realizovaným plánem, eidetickým programem (zde není jasné, zda autor myslí zahradníkem resp.realizací jeho plánu mužský princip, protože pak by na původní „divoké“ úrovní ženství (Matka Země, les, chaos) jakoby chyběl, ačkoliv ta je jím právě kultivována. K lepšímu objasnění problematiky tohoto druhu bych doporučil čtenáři přečtení např. této publikace: Julius Evola: Metafyzika sexu, Volvo Globator, Praha 2009, k danému tématu jedna z nejobšírnějších prací, pozn. překl.). Evropa je civilizační prostor zkultivované ženskosti umístěné do mužského rámce. Je to kultura, v níž původní samorodá a divoká Kybelé byla proměněna v Démétér (paradigma zkultivované půdy), Héru (paradigma manželky), Athénu (paradigma mužské ženskosti), Artemidu (paradigma nevinnosti).

 

Taková jedinečná Evropa může být viděna jako věčná struktura. „Věčná“ v relativním smyslu, ve srovnání s historickými epochami probíhajícími v souvislosti s ní.

Na měření času je nezbytný pevný souřadnicový systém. Pro měření historické doby je nezbytný rovněž souřadnicový systém, ale už ne kosmického, nýbrž sémantického plánu. Evropská historie má význam pouze jako soubor epoch realizujících se uvnitř tohoto nezbytného systému, kterým je „věčná Evropa,“ její Logos. Je to Logos středomořské civilizace, která je civilizací právě proto, že všechny její procesy probíhají v sémantickém poli jednou a navždy zvítězivšího Olympu, v záři boha-slunce. Evropa je věčná ve stejném smyslu, jako je věčné Slunce.  Samo o sobě je neměnné ve vztahu k ročním obdobím nebo denní době. Pro nás vychází a zapadá, slabě svítí v zimě a v létě sálá teplo. Ale samo o sobě je Slunce neměnné – pro něj není den nebo noc, zima nebo léto. Evropa je zemí Apollónovou. Je stále jedna a táž, ale my pozorovatelé žijící stále na oběžnici evropského Logu zažíváme na nás samých jeho epochy, podléháme jim svou účastí na nich. Evropský čas, hodiny Evropy v její struktuře významů – proto to jsou sluneční hodiny, gnómóny či vodní klepsidry – se počítají podle míry blízkosti či vzdálenosti od slunečního Logu světla. A jako je dlouhý roční cyklus a krátký denní, tak i v evropské historii je mnoho vírů, malých, středních a velkých, v souvislosti s nimiž se společnost vzdaluje svému centru a znovu se k němu navrací v nové fázi sémantické spirály. Evropa ve svém filozofickém měřítku je představována platónskou filozofií v helénské kultuře jako vrcholný projev Logu světla. Platónismus je vítězstvím bohů nad Titány ve sféře myšlení.

 

Ve stejném období jako Platónova a Aristotelova filozofie, rodí se koncept univerzální říše uvedený do reality Alexandrem Velikým a dosahující vrcholu za starověkého Říma. Filozofie a politika Apollónova (v podobě teorie i praxe budování říše) se slučují v impérium.

 

Křesťanství je později také pronikáno helénským duchem a po té, co se stalo oficiálním náboženstvím Říma, podporuje a upevňuje tento platónsko-imperátorský vektor ospravedlňujíc jej obrácením k nové, tentokrát křesťanské metafyzice a teologii. Od 4. století našeho letopočtu se stává označením pro sjednocenou Evropu křesťanství, křesťanská oikúmené, která je nástupkyní středomořského civilizačního obsahu jak ve filozofii, tak i v politice.   A tento stav přetrvává všeobecně po celé období středověku.



Novověk jako Antievropa

 

Až v novověku, když evropská historie vstoupila do poslední fáze své historické existence, se stáváme svědky probuzení Logu temna Kybelé plazícího se zpod oslabené olympské nadvlády. Had byl zbaven okovů, osvobozen a začíná se připravovat na odvetu. Z mytologického úhlu pohledu je to probuzení Titánů, jejich nový pokus přehodnotit výsledky kdysi prohrané a neustále bojované a věčně prohrávané bitvy. Je to povstání chtonických sil, nespoutané démonické matérie. Je to útok na Krista, kastovní společnost, na indoevropskou cestu, na sakrální tradici, není to to, co dělalo Evropu Evropou. Tak se rodí Antievropa, stejně podobná pravé, jako je Antikrist podobný Kristu. Tato Antievropa jedná jménem Evropy, které se postupně zevnitř zmocňuje. Titáni v boji vytlačují bohy z Olympu a počínají vládnout jejich jménem. To jsou buržoazní revoluce a příchod třetího stavu, ale už ne stavu indoevropských zemědělců, ale nositelů jiného, obchodního, fénického, tahalasokratického, námořního ducha (viz koncepce boje atlantického a kontinentálního principu, z níž nejen Dugin v podstatné míře vychází, pozn. překl.). Je to návrat Atlantů tam, kam Herkulovy sloupy odpíraly přístup – nec plus ultra.

 

Novověk je smrtí Evropy a její proměnou v něco úplně jiného. Středomořská civilizace si částečně ponechává svou tvář, ale je od základu přeformátována zevnitř, obydlena radikálně jinými obyvateli, kteří vystoupili z hlubokých sklepů, podzemních chodeb a zmocnili se dřívějších legitimních obyvatel, z nichž učinili zajatce.

 

Tato fáze probíhá od 16. století do dnešních časů na poli městské literární kultury, která vznikla během křesťanského středověku. To je nové bitevní pole, kde se věčným protivníkům bohů Evropy podařilo dosáhnout nemyslitelných úspěchů. Filozofie a politika se staly bitevním polem, na němž Antievropa mohla zaujmout vedoucí pozice.  Moderna je návratem Velké Matky a jejího potomstva. Had Python se vrací a provádí protiútok na Apollóna. Svatyně v Délfách je uzavřena. To znamená, že Python se vrátil k vládě.

 

Posledním akordem evropského dramatu je 20. století. Evropa v agónii sbírá sílu, aby vybojovala svůj poslední boj s Antievropou (což naprosto jasně chápou Martin Heidegger nebo Julius Evola, Ernst Jünger nebo Oswald Spengler), ale utrpí porážku – vojenskou, politickou, ideologickou, filozofickou, technologickou. Ve druhé polovině 20. století triumf Moderny a Logu temna jsou natolik očividné, že nemají významné soupeře. Odpor byl zlomen, nastala vláda Titánů (Duginův postoj k této problematice a k vymezení moderny a postmoderny pro přesnější pochopení např. zde: http://www.eurasia24.cz/alternativy/288-ctvrta-politicka-teorie-konec-20-stoleti-konec-ery-moderny, srov. též např. zástupce západních myslitelů, Alaina de Benoist: http://kaliyuga0.webnode.cz/news/konec-moderny-alain-de-benoist/, zkrácený text,  pozn. překl.).

 

 

V takové situaci je postmoderna „poslední pečetí.“ V tomto novém modelu vidíme kulturní a civilizační proporce, které nemají nic společného s tím, co by se dalo a mělo být zváno „Evropou.“ Evropa, v níž Python zabíjí Apollóna a Titáni pohlcují a stravují ke své potěše Dionýsovo srdce a navždy zapomínají na „jimi zabitého boha,“ zaměřivše se na klidné odpolední strávení pozřeného, nemůže být nazvána „Evropou.“ Je to už něco jiného.

 

Antievropa a Rusko

 

Ruské pravoslaví, ruské impérium, ruský jazyk, ruská kultura a ruská hierarchická společnost (kněží, vojáci, pracující), to je jeden z pólů apollónské civilizace, slunečních zahrad a polí. Navíc Byzanc, jejímiž pokračovateli jsme, byla přímou dědičkou helénského ducha, jeho nejarchaičtější oblastí, kde se původní  evropské hodnoty –  patriarchát, heroismus, odvaha, olympská vertikální hierarchie, askeze (to znamená nejen například skromnost, ale v původním řeckém významu veškerou praxi vedoucí k upevňování disciplíny, pozn. překl.), sebeobětování – uchovaly lépe a déle, než jinde. Například platónismus pronikl do západní Evropy právě z Byzance autentičtější, než při zprostředkování arabským předáním dědictví Aristotelovo. Proto je Rusko částí věčné Evropy a osud Starého světa nám rozhodně nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

 

Kromě toho, ruská kultura posledních staletí je hluboce ovlivněna Antievropou, povstalými Titány demokracie, liberalismu, materialismu a vědeckého světového názoru. Nejen bolševici nebo liberální elity 90. let přinesli do Ruska duch materialistické civilizace. Byli jsme pod vlivem ďábelských čar rozkladu mnohem dříve, když jsme nastoupili cestu „modernizace.“ Evropská moderna je proces likvidace věčné olympské sakrální Evropy, jejího nahrazení. Jenže do Ruska pod rouškou „Evropy“ nejvíce přicházely právě tyto dekadentní, regresivní, titánské a kybeléské tendence. Pod egidou „evropeizace“ bylo z Rusů vyháněno vše, co mělo právě vztah k pravé Evropě: křesťanství, říše, hierarchie, patriarchát, askeze a orientace na ducha, to znamená základy kultury idejí a idealismu (podle Sorokina). To vše bylo zaměňováno materialistickým feminoidním technokratickým smetím, titánskými lžimýty pokroku a rozvoje. Apollón zná věčnost, nezná rozvoj a pokrok. Evropa a pokrok jsou vzájemně se vylučující věci. Ale poslední staletí se uskutečňují monstrózní změny. Naše společnost uvázla v Antievropě.

 

Geniální ruský prorok Fjodor Dostojevskij v řadě svých románů ukázal, že všechny západní ideje přinesené na ruskou zemi z Antievropy u nás selhávají – kapitalismus v románu Výrostek, socialismus v Běsech, individualismus v Zločinu a trestu. Pravá Evropa je v Třetím Římu, v pravoslaví a caru, v křesťanství a ruské tradici, v zemi a národních slovanských obyčejích, v obřadech starobylého indoevropského lidu.

 

V epoše postmoderny se smrt Evropy stává zjevnou. V míře, ve které se orientujeme na Západ a podléháme mu, se podílíme na úpadku Logu světla. Nebyli jsme to my, kdo začal nový cyklus titánomachie, ale ochotně jsme se do něj zapojili a dokonce jsme se v 20. století snažili dostat do jeho čela. Bohužel se tímto směrem i nadále ubíráme a pouze skutečnost, že dnes máme poněkud odstup a něco odmítáme, nám dává poslední šanci odvrátit se od Antievropy a zachránit to, co zůstalo z pravé Evropy. Tato šance je nevelká. Destruktivní procesy posledních staletí odvedly svoji práci. V té míře, v jaké jsou současní Rusové „evropeizovaní“ a „současní,“ jsou také beznadějně a nevyléčitelně nemocní.

 

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa či Západ. Ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, sluneční a vpravdě evropskou, musí být obrovské. Je očividné, že se nám nepodaří zůstat stranou od finálního cyklu titánomachie, ve kterém se Titánům podařilo realizovat odvetu. Avšak …  je lepší prohrát s Bohem, než vyhrát s ďáblem. Alespoň se právě takto vytváří opravdová heroická indoevropská etika. Ale pokud budeme s plnou rozhodností bojovat do posledního vítězného konce, kdo ví, jak se události vyvinou. Antievropu je nezbytné vyvrátit z kořene, spálit na prach, zbylé chtonické síly poslat zpátky do propasti Tartaru. To od nás žádá pravá Evropa. Naše stará, věčná, skutečná Evropa. Evropa Krista Všemocného.

 

Překlad: Pavel Křížek

 

Zdroj: http://www.evrazia.org/article/2661

 




O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Květen 2016
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Publikace jednotlivých redaktorů nemusí být vždy v souladu s názorem redakce.

Všechna práva vyhrazena ©Skutečnosti
IC: 01255355

Hledáme nové redaktory

Jestliže Vás baví psát články a zároveň disponujete znalostmi některého z našich segmentů, budeme rádi, když nás kontaktujete na adresu redakce@skutecnosti.cz
Možná hledáme právě Vás!

V případě zájmu o nabídku inzerce nás kontaktujte na totožný e-mail.

Top