Za pravou Evropu I. část

Za pravou Evropu I. část

Alexander Dugin

 

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

 

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

 

Věčná Evropa: tři kasty

 

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

 

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: žerců, vojáků a výrobců.

 

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

 

Klasickým projevem takového řádu se jeví nejstarší éra středomořských společenství počínaje obdobím achájských výbojů a homérského Řecka. Podobný systém byl charakteristický pro klasické Řecko a Řím, s výjimkou období úpadku, kdy se posilovala politická pozice „městských obyvatel,“ což přineslo smíšení vyšších kast s delokalizovanými rolníky a nový typ – obchodníka, který byl cizí klasické indoevropské společnosti. Tento typ obchodníka se vytvořil spolu s degradací a materializací vojenské třídy (což je popsáno v Platónově Státu jako fenomén timokracie), ale mohl se vytvářet i „dole“ specifickou sociální odchylkou bývalých zemědělců nebo městských řemeslníků. Nedá se vyloučit, že vytvoření typu obchodníka bylo důsledkem vnějších vlivů ve vztahu k indoevropskému kulturnímu okruhu, například fénických a obecně semitských, kde byl obchod široce rozšířenou společenskou činností. Obyvatelé měst, občané („měšťané“) představovali v městských řeckých státech specifické sociální prostředí, ve kterém byly tři klasické složky indoevropské společnosti deformovány. Přinejmenším to tak popsal Aristoteles v Politice. Moc božských králů – žerců (posvátná monarchie) se proměnila v tyranii. Vláda vojenské aristokracie se změnila v dominanci finanční oligarchie a organické samořízení etnicky stejnorodých a solidárních občin (politea) se změnilo v „demokracii,“ moc náhodného a nejednotného davu sjednocovaného pouze obýváním stejného městského teritoria.

 

Řím v éře svého rozkvětu indoevropské třístupňové hierarchii opět vrátil správné proporce. Ovšem i v Římské říši bylo období úpadku charakterizováno podobným jevem vytváření nediferencované městské většiny.

 

Rozšíření křesťanství, které není původním indoevropským kulturním fenoménem, ale stalo se jím v rámci řecko-římského kulturního kontextu, umožnilo oživení základů indoevropské kultury, což vyvrcholilo v evropském středověku.

 

Na konci středověku opět zvedá hlavu městské „občanské společenství,“ roste význam obchodnické třídy – konec konců buržoazní Evropa Anglie, Holandska a Francie s konečnou platností právně ustanovuje demokratický společenský model. Důležité je, že hlavní postavou evropského novověku se stává buržoa (obchodník, podnikatel, makléř), který se v klasických indoevropských společnostech nacházel buď na jejich periferiích, nebo úplně chyběl.  Podrobnou a detailní sociologickou analýzu role a funkce buržuje podávají ve svých programových pracích známí evropští sociologové Max Weber  – s obhajujícím přístupem (v češtině: Weber, Max: Metodologie, sociologie a politika. Praha. Oikoymenh, 2009. Kapitola Protestantská etika a duch kapitalismu.) a Werner Sombart  – s kritickým přístupem (Sombart, W.: Der Bourgeois. München und Leipzig. Duncker and Humblot, 1913. V ruštině: Zombart, V.: Buržua. Nakladatelství Nauka, 1994).

 

A tak, podle Dumézila, současná západoevropská civilizace je indoevropská svou přirozeností a původní strukturou a proto se v jejích základech nalézá trojfunkční (třístupňový) model. Ale novověk do této struktury vnesl a postupně postavil do centra element geneticky cizí této indoevropské struktuře, který je v konceptuálním konfliktu s její klasickou matricí.

 

Úpadek Evropy podle Spenglera, Danilovského, Sorokina

 

Jestliže Dumézilova analýza tří hierarchických stupňů (tří společenských funkcí) ukazuje na významný odklon novověké Evropy od indoevropské pyramidy s objevením se indoevropskému společenství cizí postavy buržuje, pak jiní autoři používající civilizační přístup k problému (Oswald Spengler, Nikolaj Danilevskij, Pitirim Sorokin) se shodli v názoru, že cyklus evropské civilizace se dostal do fáze úpadku. Římsko-germánský svět (podle Danilevského) prožívá epochu stáří, ztrácí svou životní sílu, energii, rozkládá se v materiálnosti a smyslovosti. Spengler celou svou teorii postavil na doložení toho, že faustovský duch dovedl Západ k duchovní katastrofě, život organické kultury uhasl a změnil se v čistě technickou a odcizenou civilizaci. Pitirim Sorokin ze svého pohledu tvrdil, že Evropa v novověku dosáhla konce smyslové fáze rozvoje svého sociokulturního systému a octla se na okraji propasti. Sorokin rozlišoval celkem tři typy sociokulturních systémů: systém idejí (čistě duchovní), idealistický (vyvážený) a smyslový (materialistický). Když smyslový systém dochází ke svému konci a úpadku, znovu jej nahrazuje systém idejí, k čemuž podle Sorokina má dojít i v Evropě v blízké době.

 

Všechny tyto teorie mluví o tom, že v rámci evropské civilizace jako celku (jakkoliv je tento rámec u různých autorů odlišný) současný moment této civilizace představuje terminální fázi, období rozpadu, úpadku, degradace a agónie. To znamená, že evropský Logos se nalézá v poslední třetí fázi své cyklické manifestace – na protipólu dětství Evropy v období antickém a její dospělosti v dobách evropského středověku.

 

Desakralizace Evropy (Guénon, Evola)

 

Ještě mnohem ostřejší diagnózu stanovili novověké Evropě tradicionalisté. Podle francouzského tradicionalisty Reného Guénona, evropská moderna se stala výrazem anticivilizace, ztělesněním všeho toho, co protiřečilo duchu, Tradici, posvátnosti. Sekularizace, humanismus, naturalismus, mechanicismus a racionalismus, podle Guénona, jsou projevy ducha zvrácenosti, který ovlivňuje všechny společnosti, ale který právě v moderní Evropě získal tak absolutní a rozsáhlé postavení, že byl povýšen na normu a princip. Období úpadku znaly i tradiční společnosti, ale současná Evropa vytvořila v plném smyslu antispolečnost, ve  které jsou všechny přirozené proporce narušené: božské transcendentní měřítko je odmítnuto, religiozita odvržena na sociální periferii, naproti tomu se nejvyššími hodnotami staly matérie a množství, pomíjivost a smyslovost, individualismus a egoismus.

 

Guénon tvrdí, že vše co má vztah k Tradici v Evropě není ve skutečnosti evropské a v mnohem čistší a plnější formě to lze nalézt u národů Východu. Ve skutečnosti je evropskou jen fragmentace Tradice, její zkreslení a překroucení, převedení na nízkou lidskou a racionalistickou úroveň. Guénon interpretuje Západ doslova jako zemi, kde zapadá slunce duchovnosti a přichází „soumrak bohů.“

 

Téměř stejně hodnotí soudobou Evropu italský filozof Julius Evola, který nicméně uvádí, že evropská tradice přítomná v antice a středověku a sahající svými kořeny do heroické epochy, ještě může být obnovena a Západ může být zachráněn z této propasti, do které ho uvrhla současnost. Obnovení tohoto heroického ducha Západu bylo pro Evolu životním dílem. Ale ve vztahu k novověké Evropě měl ta nejpřísnější negativní hodnocení, neboť vycházel z toho, že v této periodě máme co dělat s Antievropou, s její zlomovou degenerací a deformací. Buržoazii Evola považoval za dekadentní třídu a demokracii, racionalismus, scientismus a humanismus za formy duchovní a sociálněpolitické nemoci.

 

Oba, Guénon i Evola, konstatovali úplnou a hlubokou desakralizaci (odsposvátnění) Evropy, ale Evola doufal v možnost resakralizace. Guénon to považoval za málo pravděpodobné a předpovídal Starému světu brzkou a nevyhnutelnou smrt.



Otázka genderové agendy současné Evropy

 

Při hodnocení vztahů mezi pohlavími v současné evropské civilizaci se názory různých autorů hluboce liší. Na jedné straně, podle úvah švýcarského Johanna Bachofena a německého Maxe Wirtha, Evropa je postavena na patriarchátu a v závislosti na vzdalování se od prastaré éry matriarchátu tyto patriarchální tendence (apollinismus, dominance mužského racionalismu) narůstají. Novověká racionalistická filozofie a věda takové názory na první pohled potvrzují. Z takových analýz vycházeli mnozí filozofové života (Friedrich Nietzsche, Henri Bergson,  Ludwig Klages, Max Scheler, Georg Simmel, Leopold Ziegler, Hermann Keyserling a další), kteří vyzývali k osvobození se z „otcovské dominance“ v evropské kultuře. Na druhé straně však Julius Evola a někteří další myslitelé, například Otto Weininger, poukazovali na to, že novověk vyzdvihl jako prioritní materialistické, smyslové, empirické hodnoty odpovídající spíše ženskému kosmickému principu. Proto Evola formuloval tezi, že žijeme v éře kaliyugy, kde převládá princip „temné ženskosti,“ chaosu, zmatku a smrti, což nejvíce odpovídá právě ženskému negativnímu aspektu. Evropa je v tomto smyslu koncentrací takové „temné gynekokracie,“ královstvím bohyně Kálí, ve kterém naopak pro mužský heroický princip obecně není místo. Pokud zdroje evropské tradice, podle Evoly, spočívají v heroickém mužském principu, pak evropská současnost je přímým protikladem tohoto principu, jeho antipodem.

 

To je potvrzováno rozšířením feminismu a rozsáhlou legalizací homosexuálních vztahů a různých zvráceností.

 

Tři pohledy na osud Západu

 

Počátky středomořské civilizace předurčily základní parametry jejího historického bytí až do dnešní doby. Proto když mluvíme o „úpadku Evropy,“ o krizi západní civilizace, ať už vědomě nebo nevědomě máme na mysli krizi Logu světla, apollónskou tragedii (Dugin, A.G.: V poiskach ťjomnogo Logosa. Akademičeskij projekt, 2014). To je maximálně explicitně vyjádřeno u Evoly, ale o něčem analogickém uvažují i všichni ostatní autoři, kteří stanovují západní civilizaci smrtelnou diagnózu. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, pokud mluvíme o krizi Západu, máme na mysli krizi apollinského Západu, Západu antiky a středověku.. Právě za Apollóna truchlí ti, kteří rozpoznali katastrofičnost soudobé západní kultury (pozn. překl.: k apollinismu a apollónskému principu, viz např. J. Evola: Jezdit na tygru. Tritón, Praha 2009).

 

Pokud tomu tak je, finální fázi historického cyklu středomořské civilizace musíme chápat jako „Apollónův odchod,“ jeho „odstranění,“ „zmizení,“ jeho „útěk.“ V takovém případě je počátečním bodem středomořské civilizace moment radikálního vítězství Apollóna nad Kybelé, Velkou Matkou, a konečným bodem, v němž se nacházíme, Apollónovo oslabení, jeho pád, konec jeho vlády.  Tajemné mýty o nadcházejícím konci vlády Diovy, zejména příběh o spolknutí Métis a zrození Atény mohou mít přímý vztah k témuž (pozn. překl.: pokud jde o mýtus samotný viz např. https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%A9tis). Konec západní civilizace je koncem vlády apollónského Logu světla.

 

V takovém případě z pohledu samotného apollónského Logu je tato historie cestou po klesající křivce, z vyššího bodu do nižšího. Vrchol je počátkem středomořské kultury, dno je současným místem, na němž se nachází západní civilizace. Abychom si představili toto schéma názorněji, tak první fáze – druhé tisíciletí před Kristem – byla ranným stádiem, Apollónovým dětstvím, od poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem do středověku bylo  stádium Apollónovy zralosti (odpovídající rozmachu platónismu) a nakonec slábnutí, stáří a degenerace Logu světla v  novověkém  racionalismu až do iracionální agónie v éře postmoderny.

 

Pokud však tu samou křivku budeme sledovat z pohledu Logu temnoty Kybelé, obrázek bude ve své podstatě jiný. Na počátku bude podřízení ženského principu mužskému, ale pro Logos Kybelé tento apollónský počátek není jeho začátkem. Logos Kybelé svými kořeny sahá hluboko do předindoevpropské nebo neindoevropské minulosti. S ním sousedící oblasti jsou například Egypt nebo prostředí semitské (pokud zůstaneme ve Středomoří). Proto Kybelé vidí Apollónův vpád jako epizodu a to celkem rychlou, ve srovnání s hlubinným  podzemním obdobím Velké Matky. Nicméně v helénských mýtech uznává svoji porážku v titánomachii a gigantomachii a truchlí pro své děti, které zahynuly rukou olympských bohů. V té míře, v jaké slábne Apollónova moc, se postupně osvobozuje, rány Titánů se postupně hojí a Titáni se začínají pomalu ubírat k zemskému povrchu.

 

Jako první z Titánů se na Olymp vrací Prométheus. Titán se snaží napodobit bohy, se svou chtonickou moudrostí převezme jejich posvátné schopnosti vlády. Pro velkou Matku je to pokrok a je to tak správně, protože v míře ve které slábnou síly bohů, narůstají síly Titánů. Novověk je jejich dobou. „Pokrokem“ je třeba rozumět pouze úspěch chtonických a hypochtonických sil, uvolnění starodávných sil uvězněných v Tartaru. Je to pomsta hory Otris, protiútok armády Gigantů na Flegrejských polích, útok na Olymp. Konec západní civilizace a cesta k tomuto konci je pro chtonické síly opravdovým rozvojem, pokrokem, naplněním existence a dosažením dlouho očekávaného triumfu. To je podstatou humanismu moderny.

 

Na druhé straně může výsledkem pokroku být „království ženy“ (křesťanská Apokalypsa to popisuje jako „babylónskou nevěstku,“ „ženu oděnou purpurem a šarlatem,“ „sedící na šelmě,“ viz kapitola 17. Janova Zjevení v Novém zákoně, pozn. překl.). To se shoduje s definicí naší doby jako éry kaliyugy, fází vlády temné bohyně Kálí, podle hinduistické tradice.

 

Ti, pro které žádná krize západní civilizace neexistuje, v převážné většině k západní civilizaci nepatří. Není to hlas západní civilizace, je to hlas Logu temnoty. Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Pokračování zítra.




O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Květen 2016
Po Út St Čt So Ne
« Dub    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Publikace jednotlivých redaktorů nemusí být vždy v souladu s názorem redakce.

Všechna práva vyhrazena ©Skutečnosti
IC: 01255355

Hledáme nové redaktory

Jestliže Vás baví psát články a zároveň disponujete znalostmi některého z našich segmentů, budeme rádi, když nás kontaktujete na adresu redakce@skutecnosti.cz
Možná hledáme právě Vás!

V případě zájmu o nabídku inzerce nás kontaktujte na totožný e-mail.

Top