Výstava Padesát let českého sportu v totalitní společnosti  s podtitulem Připraven k práci a obraně vlasti

Výstava Padesát let českého sportu v totalitní společnosti s podtitulem Připraven k práci a obraně vlasti

Emil Zátopek

Emil Zátopek

Tato výstava byla zahájena 11. dubna v prostorách Křížové chodby a Rytířského sálu Staroměstské radnice a bude trvat do 12. května 2014. Připravil ji Český olympijský výbor společně s Ústavem pro studium totalitních režimu a Národním muzeum.

Nenajdeme zde bohaté expozice, ale panely s  přehledy nejdůležitějších událostí spojených se sportem a sportovci v období komunismu. Výstava si neklade za cíl přiblížit přehledy sportovních výsledků, ale především přístup komunistické moci ke sportu.

Sport je disciplína teoreticky vzato ideově neutrální. Bylo by však proti podstatě fungování totalitní společnosti, aby nějaká oblast života obyvatel zůstala mimo kontrolu. Systém ovládá celý život společnosti.

Po uchopení moci je třeba vyvolat strach. Najít nepřítele a potrestat ho, a to takového, který byl původně národem oblíbený, aby národ pochopil, jak se mýlil, a jeden se začal bát druhého. Podívej se, tvůj miláček je sprostý zločinec. A začal proces s hokejisty, kteří měli v roce 1950 obhajovat v Londýně zlaté medaile z předchozího mistrovství světa ve Stockholmu. Poté co se dozvěděli, že jejich cesta byla zrušena, pravda v té hospodě nevedli řeči, kterými by obhajovali komunistické vedení. Nejtvrdší trest nakonec ovšem dostal brankář Bohumil Modrý, který nejenže nebyl v té hospodě, ale ani nebyl členem reprezentačního týmu. Jeho hlavním proviněním zřejmě bylo, že byl považován za nejlepšího brankáře v Evropě a měl nabídku hrát v NHL.

Obětí represí byl také Jan Haluza, jediný trenér, kterého Emil Zátopek kdy měl. Haluza byl odsouzený na šest let za podvratnou činnost (na rozdíl od svého svěřence odmítl vstoupit do KSČ). Ani slavný Zátopek, pokud nechtěl skončit stejně, nic nezmohl. Alespoň po Haluzově propuštění měl dost odvahy na to, aby se s ním přátelsky stýkal.


Nejhorší zločin, kterého se sportovec mohl dopustit, byla emigrace. Režim se proto snažil vymazat jakoukoliv zmínku po těch, co nepochopili výhody komunistického ráje. V roce 1956 při organizaci návratu z olympiády v Melbourne se rozhodlo komunistické vedení, že nebude vystavovat sportovce pokušení emigrace a nalodilo je na sovětskou loď, s kterou obeplouvali téměř celou Zeměkouli (viz dokumentární film Cestovní zpráva z lodi Gruzia). Přesto řada sportovců neodolala, mezi nimi např. Milena Duchková, olympijská vítězka ve skocích do vody z Mexika roku 1968. Komunisté ji po její emigraci prohlásili za mrtvou a na Olšanech jí vybudovali hrob.

Na výstavě najdeme také seznam předsedů Československého olympijského výboru, mezi nimi se zvláště negativně vyznamenal Antonín Himl, zodpovědný za státem organizovaný doping a bojkot LOH v Los Angeles v roce 1984.

Naopak spartakiády, inspirované prvorepublikovými slety Sokolů a Orlů a pořádané s cílem propagovat ideály socialismu, ve výsledku působily poměrně neškodně. Alespoň ty pozdější v podstatě ztratily dost z ideologického náboje. Texty spartakiádních písní není nutné komentovat, ale spartakiádní cvičení jako takové bylo často možností zacvičit si pro radost, aniž byla vnímána obtěžující ideologie.

Stojí za to na chvíli se zastavit a připomenout si, co se za komunismu dělo, vstupné je zdarma.

 



O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top