Vratislav Hlásek: Mít  děti  nesmí být přepych

Vratislav Hlásek: Mít děti nesmí být přepych

Vratislav Hlásek

Iniciály VH jsou spojeny nejen s Václavem Havlem, ale i s hostem, jehož jsem si vybral ke svému interview, Vratislavem HLÁSKEM – koučem, dříve též například učitelem na základní škole či vychovatelem v dětském domově. Vratislav Hlásek je vzácným příkladem člověka, který je zároveň vizionářem i praktikem, o čemž svědčí i několik zajímavých a unikátních projektů, jež doposud zrealizoval. Nejznámějším z nich je patrně projekt „Narodit se do rodiny“, díky němuž se podařilo již stovkám malých dětí připravit mnohem nadějnější a veselejší start do života, než by je čekal v kojeneckých ústavech. Nejen o tomto projektu, ale také o výchově, vzdělávání, rodinném životě v dnešní době a o vývoji naší společnosti jako celku si můžete přečíst v rozhovoru níže:

 

Rád bych se nejprve krátce zastavil u tzv. „koučinku“. Dalo by se shrnout, na čem je koučování lidí založeno a co Vás na něm nejvíce baví?

 

Na koučinku mě baví to, že nenabízí hotová řešení, na rozdíl třeba od poradenství. Hlavní důraz klade koučink na to, že správné řešení si klient přináší sám. Prací kouče je klientovi pomoci k tomu, aby se ke správnému řešení přes určité překážky, které v sobě všichni máme, dopracoval sám. Nejdříve musíme pomoci klientovi dojít skrze symptomy, kterých má třeba několik, k pochopení toho, kde je ona příčina, proč se mu ty věci dějí. Zpravidla zjistíme, že řešení příčiny je vždy silně individuální.

 

Koučink se za poslední dobu stal až jakousi módní záležitostí. Existuje celá řada koučů, z nichž mnozí se i různě specializují. Lze se setkat s kouči pro manažery, sportovními kouči, dokonce třeba i sex-kouči a podobně. Nabízí se tak otázka, jak se v široké nabídce koučů orientovat a podle čeho poznat toho pravého?

 

Je to jako v každé profesi. Člověk nemůže být dobrým koučem – ani dobrým lékařem, dobrým právníkem nebo dobrým pekařem – když není dobrým člověkem. Když nevidíme, že to, co říká, zároveň i žije. Kouč by měl být schopen sebereflexe, ale zároveň by měl být schopen sdílet s klientem témata i tak, aby byl autentický. Nejdůležitější v práci kouče je důvěra. Jestliže budu mít pocit, že kouči nemůžu něco říci, něčeho se dotknout, anebo se budu bát dojít v některé z těch oblastí až k samotné příčině, tak mi koučování, zjednodušeně řečeno, nezafunguje.

 

Vedle koučování jste se věnoval a i věnujete řadě zajímavých projektů.  Nejprve bych se zastavil u jednoho ze starších, ale jistě velmi zajímavého projektu ´Dětské televize´ (https://www.youtube.com/watch?v=uZu9LwUmGMI) . Mohl byste nám tento projekt a jeho přínosy stručně přiblížit?

 

Projekt ´Dětské televize´ spojil takové mé dva zájmy. Prvním z nich byl ten, že jsem se jako dítě chtěl stát filmařem. Druhým zájmem byla práce s dětmi. V jisté době jsem tak začal přemýšlet o tom, že pokud by měly děti něco natáčet, tak by měly mít především publikum, kterému by mohly svůj produkt prezentovat a v té době (rok 1997 – pozn.) právě v určitých lokalitách začínaly kabelové televize, takže jsme se s nimi dohodli, zda by přijaly to, co děti tvoří jako součást svého vysílání a pak už to šlo strašně rychle. Během chvilky byla vlastně první redakce Dětské televize na světě.

 

Jestli se nepletu, tak tento projekt byl unikátní především tím, že děti si televizi dělaly prakticky samy a i na základě něj se dostala mediální výchova do rámcového vzdělávacího programu pro základní školy…

 

Ona se tam dostala proto, že potřeba mediální výchovy ve školách již visela ve vzduchu, takže to určitě nebylo jenom díky tomuto projektu, ale když hledali na ministerstvu školství někoho, kdo by uměl prakticky s dětmi mediální výchovu dělat tak, aby to nebyla jenom teorie médií, tak vlastně se jim hodil, takže pak nás oslovili za účelem vzdělávání lektorů, kteří pak školili učitele v této oblasti.

 

Asi úplně nejznámějším projektem spojeným s Vaší osobou je však projekt tzv. ´rané pěstounské péče´ (http://www.rpp.cz/) Jak jste k němu dospěl?

 

Když jsem si před čtvrtstoletím uvědomil, že školství není úplně tím oborem, jemuž bych se chtěl věnovat, nenastoupil jsem po prázdninách zpátky do školy učit, nýbrž do dětského domova jako vychovatel. Měl jsem pocit, že tam bude daleko více možné svým působením a komunikací s dětmi vlastně vytvářet podmínky pro to, aby děti mohly dobře procházet svou konkrétní vývojovou fází. Samozřejmě to byla stejně naivní představa jako ta, která mě vedla učit do školy.

 

V čem konkrétně neodpovídaly Vaše představy realitě?

 

Bylo velmi těžké vybojovat pro děti v dětském domově větší prostor k tomu, aby dokázaly rozvinout samy sebe a tyto děti byly handicapované ještě tím, že do onoho zařízení přišly s poměrně pohnutou historií. To znamená spousta chyb byla vytvořena již v průběhu jejich dětství, jejich dospívání. Zvláště pak v dětství úplně nejranějším. Takže po necelých třech letech jsem odcházel z dětského domova, ale s dětmi jsem dále spolupracoval a namísto abych byl součástí instituce, dá se říci molochu, jsme začali vytvářet podhoubí pro děti, které měly v dětském domově nějaké problémy nebo se nacházely na důležitých životních křižovatkách. Dnes jsou z mnoha z nich rodiče, dospělí lidé. Mnozí z nich mají vystudované střední, vysoké školy. Tudíž prošel jsem s nimi část jejich života, dejme tomu od 13 do 33 let. V obou těchto fázích mého života jsem pracoval především s dětmi až od okamžiku, kdy už se s nimi jak se říká „dá hrát hokej“.

 

Není to trošku paradox, že jste nakonec skončil vlastně u těch nejmenších?

 

Trochu ano a hodně ne. Posledních pět let jsem vlastně intenzivně v kontaktu s miminky od pěti dní jejich věku přibližně do jednoho roku. Vnímám to jako výsledek pochopení celé té souvislosti. Pokud dojde k poškození dětí v té nejranější fázi od 0 do 3 let, v těch 13-14 letech nemají velkou šanci s tím lehce něco udělat ony, natož lidi, kteří jim chtějí pomáhat. Když jsme pak u těch dětí, co u nás procházely až do dospělosti, hledali největší příčiny jejich problémů, nejvíce pomoci opravdu potřebovaly děti, které byly zanedbávány právě v úvodní části jejich života a zanedbávání, ač si to těžko připouštíme, znamená i ústavní výchova. Ona je sice perfektní, co se týče zdravotní péče a ostatních profesionálních a servisních věcí, ale pokud jde o vývojové potřeby dítěte, je to v podstatě nejméně vhodné prostředí.


Co bylo hlavním smyslem a účelem tohoto projektu, jenž dostal název „Narodit se do rodiny“?

 

Účelem bylo vyšlapat cestu, kterou po nás pak můžou opakovat desítky až stovky dalších lidí tak, aby se žádné děti nemusely v budoucnu dostat do kojeneckých ústavů, pokud tam nebude žádný zdravotní důvod vyžadující hospitalizaci, ale i tehdy si myslím, že by měly být děti hospitalizovány s nějakou blízkou osobou, například tedy s pěstounem.

 

Jakých konkrétních výsledků bylo v této oblasti postupem času dosaženo?

 

Od roku 2008, kdy jsme s projektem přišli, se podařilo celou tu praxi změnit. Naší rodinou mezitím prošlo celkem 11 miminek, ale existuje v současné době více než 220 dalších rodin, které děti přebírají, takže poprvé se v loňském roce podařilo to, že ačkoliv vzrostl počet dětí vyžadujících náhradní rodinnou péči, klesl počet dětí umisťovaných do kojeneckých ústavů, což je přesně ten důvod, kvůli kterému jsme to dělali.

 

Myslím, že budete mít jistě co říci i k obecnějším tématům týkajícím se rodiny jako takové. Sociologové často ve spojení s dnešní dobou hovoří o „krizi rodiny“. Sdílíte tento pohled?

 

Rozhodně je to krize tohoto modelu, tedy této představy rodiny. Představa, že rodina začíná manželstvím, poté se narodí děti a ty jsou vychovávány dvěma rodiči, je vlastně utopií. Je to představa, která popravdě nikdy v historii úplně nefungovala. Fungovaly široké rodiny, sňatek, který dohadovaly a v některých částech světa dodnes dohadují dvě rodiny mezi sebou, nikoliv dva lidé mezi sebou. To, co se stalo na konci předminulého a na začátku minulého století, byl vlastně útěk mnoha mladých lidí od toho být v těchto rodinách etablovaní. Byl to takový emancipační proces, snaha osvobodit svoji osobnost od předurčenosti, kterou mi moje rodina určovala.

 

Poměrně často se lze setkat s názory, že v dobách minulých rodiny fungovaly lépe, už třeba z toho důvodu, že rodiče měli na své děti více času. Co si o podobných názorech myslíte?

 

Třeba v USA vám budou taky vyprávět, jak byly rodiny šťastné v 50. letech, jak to byl idylický prostor pro rodiny. Myslím, že už si to nemysleli lidé, kteří potom vytvořili hippies hnutí, tedy protest proti celému maloměstskému pojetí rodiny. Takže ta představa, která nastoupila po rozpadu těch velkých rodin, jak jsem o nich mluvil, to znamená takové ty uzavřené rodiny – dvě děti, dva rodiče, jeden dům, jeden byt, tak tento model začal výrazně selhávat už v 60. letech. Návrat k předchozí podobě rodiny už nebyl možný, protože už ani rodiče těchto rodičů nebyli zvyklí žít se svými rodiči. Málokdo už si umí představit, že by se mohl vrátit do předchozího modelu.

 

Máte tedy nějakou vizi funkčního a udržitelného modelu rodiny do budoucna?

 

Já bych se díval na účel, proč vlastně mluvíme o rodině. Pokud je účelem manželství naplnit potřeby dvou lidí, spojit a zachovat majetky, vytvořit třeba novou ekonomickou hodnotu, a ne zabezpečit děti a jejich sourozence, pak je institut manželství vlastně něco úplně jiného než rodina. Rodina vychází od slova „rodit“ a měl by to být prostor, do kterého by se měly narodit děti. Já dneska mluvím o krizi rodiny ne z hlediska institucionálního, ale z toho titulu, že 1,4 dítěte na pár, což je oficiální statistika loňského roku v ČR, znamená vymírání, nikoliv evoluční úspěšnost.

 

Existuje podle Vás nějaký recept, jak tento trend zvrátit?

 

Recept nevím, ale rozhodně bychom se měli zaměřit na to, co nám v tomto systému nedovoluje mít děti. Proč je pro nás výhodnější děti nemít nebo jich mít tak málo. Jestliže se přes děti přenášejí nějaké hodnoty, tak lidé, kteří dospěli k hodnotám tohoto euro-atlantického prostoru, v němž žijeme, tak tyto hodnoty budou jen velmi těžko předávat dětem někoho jiného. Snažíme se „vyvážet“ naše hodnoty, ale nepochopitelně zapomínáme na to, že ten, kdo tyto hodnoty „vyváží“, zároveň nedělá nic proto, aby ony hodnoty zůstaly v našem prostoru zachovány.

 

Vidíte tedy nějaké reálné řešení nízké porodnosti a nechuti či obav mladých lidí mít děti?

 

Jediné možné řešení je zaměřit se na to, abychom změnili naše vnitřní podmínky tak, aby mít děti nebyl přepych. Současný systém manželství a rodičovství je velmi nestabilní a dětem nezajišťuje bezpečí, děti nemají kolem sebe další blízké lidi a děti různého věku, zatěžujeme těch pár dětí, které na svět přivedeme  neunesitelnou zodpovědností za naši reprodukční úspěšnost. Receptem tedy není návrat k nějakému modelu, z kterého předchozí generace utekly, protože byl sám o sobě přežitý a tedy nefunkční, ale návrat před všechny modely k tomu, co je vlastně fyziologická, evoluční a vývojová potřeba našich dětí. I z vědeckých studií dojdeme k tomu, že je to bezpečí, které nám může zajistit pouze daleko více lidí než jenom dva rodiče. Takže jestli se dnes občas ptáme, zda stačí, že dítě vychovává jen jeden rodič, tak já říkám, že nestačí ani dva. Nemohou stačit.

 

Vedle odkládání rodičovství je průvodním jevem a příznakem současné doby také značná nespokojenost mezi lidmi. Vyplývá to i z různých sociologických výzkumů, z nichž je patrná výrazná kritičnost české veřejnosti ke společenskému vývoji poslední doby. Uplynulých takřka 25 let bývá nezřídka charakterizováno jako období „ztráty ideálů“, období „vystřízlivění“, apod. Čím si to vysvětlujete?

 

Nacházíme se v období opravdu nebývalé svobody. Svobody tak veliké, až jsme se jí poděsili, protože jsme nikdy nebyli ke svobodě vychováváni. Byli jsme vychováváni daleko více k poslušnosti než k zodpovědnosti za sebe samé. Nemůžeme se tak divit, že většinová společnost je tedy nespokojená, protože vždy tu byl někdo, na koho jsme mohli obrátit naši nespokojenost jako na jejího strůjce. Dneska se to snažíme napasovat na naši politickou elitu, která ale není tvořena nikým jiným než námi samotnými.

 

Jak již vyplynulo z rozhovoru, prakticky všechny Vaše aktivity jsou charakteru „práce s lidmi“. Co byste tedy poradil lidem, kteří se nacházejí už téměř, anebo zcela ve fázi rezignace? Těm, kteří marně hledají, vzletně řečeno, smysl života a životní ideály?

 

Udělat rozhodnutí a za ním převzít svobodně i následky. My stále jako nastavujeme nohu, že vykročíme, ale pak ji zase rychle stahujeme. Když už se na cestu vydáme, tak stále přemýšlíme, jestli jiná cesta nebyla lepší, ale tím pádem ale neznáme doře ani cestu, po které jdeme, protože po ní jdeme s pochybností o sobě samých.

 

Existuje v této souvislosti nějaká univerzální rada? Případně třeba heslo, kterým bychom mohli rozhovor stylově uzavřít?

 

Vzpomenete-li si na to, o čem jsme mluvili na začátku, pak Vám musí být zřejmé, že univerzální rada je utopií. Důležitým hlediskem svobody je nebát se dělat chyby a dopřát to i ostatním. Je to přeci ten nejpřirozenější způsob, jakým se učíme poznávat svět. Nedílnou součástí svobody je osobní zodpovědnost za svá rozhodnutí a k ní patří i schopnost nemyslet jenom na svůj prospěch. A co mě mimo jiné svoboda přinesla, je, že „nemusím dělat vždycky jenom to, co mě baví, ale umím se bavit tím, co dává smysl.“

 



O autorovi

Jiří Matěj Brůna

Autor je zapsán v české knize rekordů jako absolvent největšího počtu škol v nejkratší době. O školství a vzdělávání se tak logicky zajímá i publicisticky. Kromě toho je předmětem jeho zájmu i sport, ekonomika a politika. Dříve hrával závodně fotbal a také soutěžil v grafických disciplínách. Má rád originální, zajímavé a inspirativní lidi, stejně tak jako věci, přičemž se ale snaží nebýt pouze konzumním typem člověka. Jeho osobním snem je věnovat se činnostem, které ho naplňují a jež jsou zároveň užitečné jak pro něj, tak i pro své okolí. Rád by žil ve spravedlivé a otevřené společnosti, v níž hodnoty jako slušnost, respekt, úcta a svoboda nejsou pouze prázdnými pojmy. Je synovcem současného pražského básníka Jiřího Brůny a vnukem spisovatele Otakara Brůny.

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top