Úroveň zpráv České televize? Chráněná dílna opět udeřila

Úroveň zpráv České televize? Chráněná dílna opět udeřila

Když jsem se včera díval na Události ČT, abych ukojil mou touhu po informacích, tak jsem značně znervózněl. Pomalu jsem měl pocit, že mne někdo zkouší, zda nejsem mentálně postižený.

Velice dobře vím, že teroristické útoky v Bruselu byly velkou zátěží pro novináře, ty televizní zvláště. Něco o tom vím, více jak třicet let jsem se tím živil. A takový den jako včera dá jednomu zabrat. Mám tedy něco jako soucit s „kolegy“. Včera mne ale zklamali. Tedy ti v Událostech od 19:00, prostě hlavní zprávy. Nějak jsem měl pocit, že nechápou, že chápu.

Vsadím se, že jsem si během půl hodiny v podstatě musel vše vyslechnout nejméně třikrát. Ke konci jsem už dokonce předříkával. Měl jsem skutečnou radost sám ze sebe. A ty obrázky jsem už také znal nazpaměť. Dokázal jsem je již samostatně komentovat. Pochopitelně, že jsem byl hrdý na to, že asi nejsem mentálně postižený.

Ale pak jsem se naštval. Jsou Události opravdu zkouškou mé inteligence? Nebo je to nová forma příspěvku pro to inkluzivní vzdělávání? Tedy mám se jako solidárně zapojit i já? Tedy s ohledem na pomalu chápající diváky? Dobrá, jsem člověk tolerantní, ale je to skutečně nutné?

A nebylo by možné produkovat jiné „Události“ pro ty normálně chápající? Já se klidně podřídím. Podívám se později, či na jiném kanálu. Docela bych to přivítal. Rád se dovím co je ve světě nového. Zatím si vypomáhám německou televizí. Není to špatné. Stručné a jasné. No prostě Němci. BBC moc nemusím a CNN nemám rád, protože tam na mne strašně řvou.

Rád bych tedy, pokud se tady mám cítit jako doma, kdybych mohl být informován česky. Nemám moc velké nároky. Může to být klidně tak dlouhé jako teď, ale srozumitelné. A taky bych byl právě rád, kdyby bylo možno brát ohled na to, že chápu celkem normálně. Tedy stačí, když to důležité bude vysloveno jenom jednou a pokud možno s patřičnými obrázky. Ty prosím také uveřejňovat v nějaké souvislosti s textem.

Nevím, kdysi se tomu říkalo profesionální novinářská práce. Možná, že se to dnes jmenuje jinak, možná, že se změnila i podstata samotného pojmu. Ach, teď mi napadá, zde nejsem přeci jenom mentálně postižený. Vždyť já tady žebroním o něco, za co vlastně platím. To jsou přeci ty televizní poplatky. Jsem to ale hlupák. Vlastně tady píšu asi nesmysly.

Měl bych to zahodit. Na druhé straně se ptám, zda se nemohu chovat jako ti „kolegové“ z ČT. Když už jsem se tolik snažil s tím ťukáním do klávesnice, tak to přeci nezahodím. Vždyť mohu také vysílat. Konec konců to dělám zadarmo. Nikomu netahám peníze z kapsy.

Takže co? Nic. Prostě to pustím do světa. A nikdo si nemůže stěžovat. Nikdo mne také neplatí za to, abych lidi informoval, nebo dokonce vzdělával. Nejsem přeci žádný veřejnoprávní zdroj informací.


O autorovi

Michal Kotyk

Toulal jsem se trochu po světě. Ani sám nevím, zda jsem to chtěl, či ne. Ale oči jsem měl vždy otevřené a zvědavé. V ruce často kameru anebo mikrofon. Poznal jsme mnoho zemí, ale byl to lid Izraele, který mne poučil o životě jako takovém. Naučil jsem se respektovat, že každý má svou pravdu a že tolerance je vzácná vlastnost. Je to už 65 let co se koukám kolem sebe, ale jen polovinu toho času jsem pobyl v Česku. Prožil jsem dobré i zlé. Neztěžuji si. Byla to ta nejlepší škola života. A protože se mnohé mnou prožité dotklo i dotýká jiných, rozhodl jsem se podělit o mé poznání a vše sepsal v knize "Můj černobílý svět" s nezbytným podtitulkem: "aneb co se do zpráv nikdy nedostalo".

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top