Tom a Jerry v boji o Hrad

Ať už bude na trůnu myš, dinosaur, nebo dobrotivá víla, s českou politikou to beztak nehne. Maximálně se zahraniční ostudou. Bude buď menší, nebo větší. Český lid není zvyklý volit prezidenta. Snad by pomohl komiksový manuál.

Jako malé děti jsme poslouchali pohádky, a nepřemýšleli, že je jednou budeme číst vlastním dětem. Kolikrát jsme v duchu přemítali, jestli jsme udělali dobře, když jsme ty nevinné broučky přivedli na svět.

My, dříve narození, jsme vyrůstali v komunismu, stáli fronty na toaletní papír i na banány, chodili tatínkovi do hospody pro pivo, a nebylo nám zle. Jako dětem nám bylo šumák, že nemůžeme nahlas opakovat protistátní vtipy. Navzdory rudému bičíku jsme jako národ drželi při sobě. Proti společnému nepříteli. Ten si v klidu organizoval pětiletky, a pořádal sjezdy, na kterých tvrdil, že nás chrání proti imperialistům. Kde by nás, rebelující puberťáky, napadlo, že má tak trochu pravdu.

Revoluce přišla v době, kdy jsem byl zrovna na vojně. Dříve nekompromisní velitelé se stali tak nějak více lidskými. Tedy pokud rovnou nevyletěli. U Hradní stráže pár kandidátů na kosmický výlet bylo. Navzdory situaci mi bylo líto politruků. Mleli svou naučeno básničku, a my se u toho PŠM (politického školení mužstva,) krásně vyspali. Jinak to byly tři hodiny stráže, tři hodiny pohotovosti, a tři hodiny spánku. Ale o vojně třeba někdy jindy.

Ve vojenské izolaci nám nějak nedocvaklo, k jakým revolučním změnám dochází. To až později, když jsme si šli koupit mléko, rohlíky, salám, a ledňáčka, protože bylo zrovna léto. Najednou to místo obvyklých deseti korun stálo pětadvacet. To byl teprve začátek. Dneska je ledňáček poloviční, ale stojí tolik, co tenkrát celá svačina. Imperialismus v praxi.

Bolševik na chvíli někam zalezl. Mohli jsme kecat, co jsme chtěli, ale národ to paradoxně rozdělilo. Měli jsme velké plány, a hlavy nafouknuté ideály o soukromém podnikání. Jaká je realita dnes, o tom jsem psal v minulém článku, který ani nemusíte číst. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.

Ale zpátky k tématu. Jednou z mála radostí, která byla pracujícímu lidu ponechána, kromě sexu, je volba prezidenta. Něco naprosto nového, nevídaného – a pitomého. Kdybych to býval věděl, přihlásil bych tam celou Vesničku moji střediskovou. Takoví kandidáti by mi byli mnohem bližší. Proč? Pro ten nepatrný kousek lidskosti, který hlavním favoritům jaksi chybí.

Český lid není zvyklý volit prezidenta. On by ten manuál v podobě komiksu nebyl zas tak špatný. Letos to Promopro asi nestihne, ale pro příště by mohlo, viď, Sašo?!

Fischer by mohl být Jerry, Zeman Tom. Bobošíková zlou královnou ze Sněhurky, Sobotka a Dienstbier šestým a sedmým trpaslíkem. Fischerová a Roithová dobrotivými sudičkami z Růženky. Schwarzenberg dědečkem hříbečkem s těmi kouzelnými cingrlátky pro lepší akceleraci. A Vladimír Franz, ten by mohl klidně zůstat Vladimírem Franzem.

Uznejte, milí spoluobčané, ve světě pohádek by to byla fajn podívaná. Nebýt toho, že šíp s nápisem Česká republika, vystřelený porevolučními mazanými amatéry nazdařbůh, má ještě pořád dost síly, aby doletěl tam, kde mají lidi tmu. Nějaký prezident, ať už bílý, žlutý, nebo modrý, to změnit nedokáže. I kdyby to myslel upřímně.


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top