Smějící se bestie. Urážka, nebo poměrně přesná charakteristika?

Smějící se bestie. Urážka, nebo poměrně přesná charakteristika?

Je to tak, nebo není? O kom že to je řeč? Stále nic? Zkusme se rozhlédnout. Začíst se do nekonečných diskuzí na sociálních sítích, komentářů v médiích, zaposlouchat se v hospodě u piva, na rohu v krámu, nebo kdekoli jinde…

Oprostěte se pokud možno od autora výroku a zkuste si sebekriticky odpovědět, do jaké skupiny národa patříte právě vy? Do té, co ji tento nepříliš lichotivý, náš národ charakterizující výrok pobuřuje a uráží, nebo do té druhé skupiny, která si je této poměrně skandální charakteristiky alespoň sebekriticky vědoma? Osobně se s dovolením zařadím do té druhé skupiny. I já se přesto poměrně často neubráním chování té „smějící se bestie“, musím sebekriticky přiznat…

Narážím zejména na všudy přítomné znevažování čehokoliv, co vytvořil, nebo vymyslel někdo jiný, bez toho, aniž bychom se hlouběji zamysleli nad smyslem a pokud už nám to třeba i tak žádný smysl nedává, tak třeba jen ocenili nápad, nebo se zamysleli nad tím, čí jsme my sami kdy přispěli k něčemu „podobně smysluplnému“.



Podobně je to s ochotou, nebo spíše neochotou vykonávat něco pro druhé. Hovořím zejména o veřejných funkcích. Daleko snazší je přeci kritizovat, kopat kolem sebe, špinit ty, kteří mají tu chuť, nebo spíše hroší kůži dělat něco pro nás ostatní. Nejvyšší alibismus je přitom právě to čeho se dopouští čím dál tím větší skupina národa, tj. naprosto povrchní zájem o věci veřejné, postupná rezignace na možnost aktivního zapojení do veřejného života, když už ne nastavením vlastní kůže, tak alespoň aktivní účastí ve volbách.

Ve vyspělých demokraciích by právě volby měly být projevením vůle lidu. Následné neustálé projevy nespokojenosti, výzvy k odstoupení toho či onoho, svolávání „tribun lidu“ na náměstí atd., jsou mnohdy spíše trapností a nepochopením principů demokratického systému ve formě zastupitelské demokracie. S tím souvisí i velká míra nerespektování výsledků voleb, jak ze strany volených zástupců, tak následně i voličů a v úplně největší míře právě oné stále narůstající skupiny „remcajících nevoličů“, kteří se s výsledky voleb smiřují daleko nejhůře. Stále tak pořádáme hony „na Bycha“.

Osobně jsem se zatím vždycky „dokopal“ k aktivní volební účasti, ne vždy jsem vsadil na ty „správné koně“, ale i to patří k demokracii. Dnes se poměrně dost často navážím do současné hlavy státu a přiznávám, že někdy bych si to i mohl odpustit. Na druhou stranu mám k tomu ale plné právo, protože i já jsem ho v druhém kole prezidentské volby nakonec upřednostnil před Karlem Schwarzenbergem. I tuto svojí volbu dnes řadím mezi ty řekněme „špatné koně“. To ovšem nic nemění na tom, že i když velmi často se „skřípěním zubů“, ctím jeho 5-ti letý mandát a vím, že podruhé do „stejné řeky již určitě nevstoupím“…




O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top