Proč se náš   „drahý“ stát „prodal“ tak levně?

Proč se náš „drahý“ stát „prodal“ tak levně?

prodej

Ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze pan Jiří Růžička prohlásil v nedávném televizním rozhovoru, že u nás máme vyrabovanou morálku a vyrabovanou ekonomiku, a že bychom o to více měli dbát na růst našich talentovaných dětí. V nich pan ředitel vidí naši jedinou naději. Zní to realisticky. Je v tom patřičná míra skepse a zároveň jistá šance, že by snad někdy za jistých okolností mohlo být lépe. Chápu.

Omyl pana ředitele však tkví v tom, že nelze z péče o talentovanou mládež utvořit ostrůvek pozitivní deviace uprostřed nefunkční země, opírající se dvojí morálku ve virtuálním skeletu fasádní demokracie. I ty děti jsou organickou částí společnosti. Žijí v rodinách v různých prostředích a působí na ně nejrůznější možné vlivy. I ony jsou vystavovány rafinovaným propagandistickým atakům okolního světa, všudypřítomné konzumní manipulaci a mediálním prezentacím pseudoreality.

Jakousi zvláštní spirálou se po 25 ti letech vracíme na samotný začátek. Tohle jsme chtěli? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? Nebo jsme již rezignovali na naše sny o lepší zemi v lepší době? Byli jsme jen nepřipraveni a naivní? Ano. Na rozdíl od jiných, kteří připraveni byli, zorientovali se a vrhli se na nás ostatní jako lační predátoři na svou kořist. A dav jim k tomu ještě nadšeně tleskal (a kupodivu stále tleská). Obávám se, že se opět stáváme svědky či účastníky další vlny emigrace nejen elit. A nemusí to být jen emigrace do jiných zemí. Častější je ta vnitřní – do ulity svých mikrosvětů. To je ten prostor, který mohu ovlivnit. Na ostatní nemám sílu, energii a ani žaludek.

„ Nehas, co tě nepálí a všechno sleduj z povzdálí“, zpívají Chinaski o éře husákových dětí. V mnohém si to přisvojily i děti zrozené na konci milénia. Některé z nich se alespoň snaží dopátrat toho, jak se to vlastně u nás všechno odehrálo v těch uplynulých dvou dekádách. Kdo a co nám to navařil v tom našem divotvorném hrnci? Proč jsou stále patrná rezidua minulosti hlavně ve školství a justici? Kam se poděla podstatná část naší domácí produkce? Co jsou to ty tzv. transformační ztráty? Jak jsou vysoké a kdo je způsobil? Kde jsou hranice obyčejného šlendriánu a kde již jde o loupeže ze společného měšce? Co a proč si o nás myslí okolní svět? Kdo a jak řídil kumulaci kapitálu? Jak to bylo s českými bankami? Proč se náš „drahý“ stát „prodal“ tak levně? Nákladná administrace ještě automaticky neznamená kvalitní péči dobrého hospodáře.

Talentované děti, o nichž mluvil pan ředitel gymnázia, budou muset mít hodně odvahy, štěstí, trpělivosti, pokory a maximální míru profesionality, aby někdy v budoucnu mohly napravovat dědictví naší nedávné společné minulosti. Ptám se však – budou to chtít a budou to umět? A hlavně – nebude již pozdě?


Žijeme v zemi, v níž nic není hanba. Pánové Rittig a Janoušek, ale i Kájinek, jsou mediálními celebritami. A nejen to. Setřel se rozdíl mezi světy oligarchů, politiky a médií. V parlamentu sedí symboly minulé i předminulé mocí. Své zaručeně neotřelé recepty nám servíruje mimo jiné i mediálně nepřehlédnutelný extrémní populista se svou družinou samurajů. Pomyslné dno české politiky je opravdu hodně hluboké. Stokrát vyřčená lež se stává pravdou. A stokrát vyřčená pravda žije na okraji zájmu v zaprášeném ústraní, jako marketingově nepotřebné zboží, které se špatně nabízí, které obtěžuje, překáží a ohrožuje zájmy vyvolených.

Sledujeme nákladnou produkci těch, kteří neznají vzájemnou úctu, respekt, natož pak vzájemnou důvěru. Fungují na bázi kumpánství. A vůbec je netrápí, že tak činí z veřejných zdrojů. Nemají problém si přesedat na obě strany pomyslného stolu. Jednou prý hájí stát a jindy své vlastní zájmy. Ono jim to splývá a pak se jen diví, že se tomu někdo diví. Své vlastní zákony přeci neporušují, říkají to i jejich odvolací soudy. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme. Nezávidím našim talentovaným dětem. Čeká je těžký souboj o své místo na slunci.

Samotná deklarace o svobodě a demokracii mnoho neznamená, není li naplňována každodenní plnohodnotnou praxí. Svoboda bez svobodných, nezávislých a hrdých občanů je jen heslem z plakátu. Demokracie bez bytostných demokratů není demokracií. A ostatně i ono budování kapitalismu bez kapitálu a kapitalistů (prosím neplést s posttotalitními šíbry!), kteří by respektovali pravidla fair play a ctili veřejný zájem, je pouhou verbální exhibicí.

Pokud bude slušnost vydávána za slabost a vše ovládne relativizace hodnot a právní nihilismus, pak lze těžko v dohledné době očekávat nápravu poměrů. A už vůbec ne pokání, solidaritu a sounáležitost těch, kteří ovládli disciplíny jako odklánění, pumpování a vysávání veřejných zdrojů. A bohužel to nemusí být jen otázka věku a osobních zkušeností s pokřivenou morálkou toho či onoho režimu. Větší pohromou než staří rošťáci jsou ti mladí, protože ti ty své rejdy budou páchat o mnoho déle. Jenom změní komodity – dříve se učili při privatizaci státního majetku, posléze již divoce privatizovali celý stát a nakonec to bude naše budoucnost. Konečná. Poslední stanice. Předposlední stanicí bude, zdá se, vláda jedné silné ruky? ANO nebo ne? Uvidíme, možná už brzo. Model podle vzoru „Orbán“ je velice lákavý.

¨



O autorovi

Petr Havlík

Aktivní glosátor politického dění, vyjadřuje se k politickým a společenským tématům.

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top