Připomínka: Válka proti terorismu je válkou proti svobodě

Připomínka: Válka proti terorismu je válkou proti svobodě

 

Dnes je to čtrnáct let od okamžiku, kdy se započala nová éra mezinárodních vztahů. Jsem přesvědčen, že jde o stejně zásadní přelom, jako byl pád východního bloku v letech 1989/1990. Co se stalo 11. září 2001? Dnes nepochybuji o tom, že pravda neleží v ústech oficiálních představitelů ani v poslušných médiích. Nejprve ale se chci tímto článkem zaměřit na to, co všechno se událo po 11. září- k událostem, které konsekventně následovaly, a také k samotným útokům, jež se staly spouštěčem mnohého.

V první řadě došlo k vyhlášení války proti terorismu- bez kompromisu, a toto měl „legitimizovat“ právě onen bezprecedentní útok na World Trade Center. 11/9 založilo svou brutální povahou stav, že se žádný demokratický stát či představitel neodvážil a dosud neodvažuje oponovat hysterii, která následovala. Útok se prezentuje být natolik principiálním, že se akceptují jakékoliv prostředky odvety. Afghánistán a Irák jsou jenom jedni z prvních v řadě. Bude následovat Írán, možná Venezuela. Nerozlišuje se, zda věčně omílaná mantra o pokusu zničit samotnou demokracii je oprávněným hodnocením nebo jen propagandou zakrývající něco zcela jiného. Každopádně díky této mantře jsme si do značné míry nechali implantovat pocit, že demokratické zřízení je nadřazené jakémukoliv jinému, a tyto jiné systémy, nesledují-li stejnou linii založenou naší hysterií, mají být předělány po dobrém (úplatky, podporou spřátelených sil) nebo po zlém (intervencí). Pocity výlučnosti a patentem na pravdu či konečná řešení trpěly fašistické a komunistické režimy a stěží bychom je přisuzovali demokracii. Jestli toto harmonuje s principy deklarací svobod a ústavních práv nechám na posouzení čtenářů.

Nepovažuji za nutné tu explicitně připomínat důsledky takto živených postulátů s dogmat o nadřazenosti konkrétních ideologií, které zavedly mnohé národy do pekla válek. Ostatně demokracie na západě má přece tak pevné tradice a hlavně pojistky, že jí nic podobného nehrozí. Opravdu?


Jak tedy pojmout proces zavádění elektronicky placených jízdenek, elektronických vinět v autech a všudypřítomných kamer v ulicích, což vše vede k možnosti neomezeně sledovat pohyb kohokoliv? Čím jiným je možnost odposlechu i lokalizace mobilních telefonů, schopnost zaměřit cokoliv a kohokoliv satelitem všude na povrchu Země, než jasným potenciálem kontrolovat vše? Co vidět za snahou zavést povinně a plošně čipy do/na lidi v rámci americké zdravotní reformy (viz strana 1000 a 1004, sekce 2521 National Medical Device Registry) a za vytvořením tzv. No-fly seznamu zahrnujícího už nyní přes milion občanů USA údajně podezřelých z podpory terorismu (a každý týden přibývá tisíce dalších jmen), kteří mají zrušeno právo létat a vlastnit zbraně bez formálního obvinění? Jistě, utvrzování, že výše uvedená opatření nejsou zneužívaná, ale využitelná jen proti kriminalitě a terorismu, zní chlácholivě, a bez toho by to většina lidí těžko mlčky akceptovala. Přesto většině lidí není divné, že těch opatření a možností je taková řada, že pokud se zkombinují, mohou o nás určité složky vědět, kdy jsme se kde pohybovali, jaký máme příjem, na co ho vynakládáme, co navštěvujeme a objednáváme na internetu… zkrátka vše! Jde o plíživou kontrolu lidí, resp. možnost špehování kohokoliv, u koho usoudí, že je pro ně „zajímavý“ nebo nebezpečný. Stačí si jen uvědomit, kolik odposlechů se eviduje u nás.

Nenechme se zmást a ukolébat ani tím, že většina médií v podstatě kopíruje stanovisko vlád. Kdo vlastní v dnešní globalizované době podstatnou část médií? Jsou to nadnárodní konglomeráty řízené vždy jedním vlastníkem. Ostatní média prostě přetiskují majoritní názory a jen malá část se nezávisle těmito otázkami zabývá. Je záhodno se podívat především na internet a bez předpojatosti vyhodnocovat celé spektrum informací.

Pravdou je, že i bez „války proti terorismu“ by tyto tendence tady byly, ale na druhé straně právě tato kampaň vytvořila ideální záminku jak úsilí o kontrolu všech eskalovat a dodat mu nálepku nevyhnutelnosti. Výsledkem je Patriot Act povolující špehování občanů bez povolení soudů apod. Ostatně už forma jeho schválení, kdy na Kongres byl činěn obzvlášť silný nátlak včetně znemožnění jeho prostudování před hlasováním, stojí za pozornost. Jak analogické s přijetím zákona v rámci reformy zdravotnictví, kvůli němuž bylo některým členům Kongresu dokonce vyhrožováno vyhlášením výjimečného stavu, nebude-li schválena! Připomínám, že se v tomto případě už jednalo o Obamovu administrativu, kdyby si někdo myslel, že snad dochází ke změně…

Afghánistán, Irák, dále Írán, možná Venezuela, KLDR… To vše jsou země na „indexu“, jejichž vlády bylo nebo bude nutno potřít, abychom se tzv. cítili bezpečněji. Afghánistán byl první na ráně, protože (jak se uvádělo) se zde skrývala odnož Al Káidy a s ní její hlava Usáma bin Ládin, aby z „komfortu“ jeskyně a ve spolupráci se svým geniálním aparátem tvořeným krvežíznivými mudžáhedíny zorganizoval komplexní útok, který nemá v moderních dějinách obdoby. Nenávist k USA byla tak velká, že jen prostřednictvím internetu a trenažérům vytvořených z papundeklu se naučili ovládat jedny z nejsložitějších systémů dneška- velká dopravní letadla a přesně jimi zamířit do srdce New Yorku a do Pentagonu. Jen tato okolnost se rovná zázraku a člověk se může podivit, že ještě někdo má vůli udržovat nákladné školy, když se ukázalo, že se lze prakticky vše naučit na koleně a téměř zdarma. Jde o stejný případ, jako by se někdo naučil nejen používat, ale i programovat počítač jen podle skicy a návodu na papíře. Jak to nakonec dopadlo s podivnou smrtí této mýtické postavy, všichni víme.

Vzápětí po těchto útocích se rozpoutala operace v nitru afghánských hor na základě zaručených informací, že přesně tam se špičky teroristů ukrývají. Nakonec ale ani mašinerie podpořená tisícovkami moderně vyzbrojených vojáků, špionážními informacemi ze CIA a údajů ze satelitů, nedokázala tyto osnovatele útoku najít. Podařilo se však spíše něco jiného- zničit centrální moc Talibanu nad Afghánistánem a nahradit ji kvazizápadní formou vlády. Ani primární ani tento sekundární účel intervence se však nepovedl zcela naplnit. Taliban sice vyklidil oficiální pozice, nicméně jeho neformální vliv v mnoha oblastech země zůstává značný a nepopiratelný.

Už někdy v 90. letech mi můj dobrý přítel, který studoval ekonomii v USA, řekl o plánech vystavět potrubí od Kaspiku přes Afghánistán. K tomu může dojít jen změnou tamních poměrů (Taliban tomu nakloněn nebyl), jako se tomu stalo nyní. Právě politické cíle a záměry jsou zpravidla zastřené a nikdo je veřejně a podle pravdy nevyhlašuje. Vojenská stránka intervence ten plán pouze umožňuje naplnit a na vojenskou strategii se zdaleka tak nehledí. Když velící generál McCrystal zcela otevřeně popsal nekompetentnost špiček americké vlády, byl odvolán. Na jedné straně poprávu. Vojáci nemohou zasahovat do rozhodování politiků. To však, dle mého názoru, platí jen v případě, že politici hájí zájmy aspoň svého lidu a nenechají tam krvácet krajany jen pro pofidérní a zástupní cíle sloužící úzké skupině lidí.

Irák představuje ještě větší ukázku pokrytectví a postranních plánů. Než se však dostanu k pokračování v tématu, odbočím jednou podstatnou poznámkou. Nedomnívám se, že by to z textu nějak implicitně vyplývalo, ale deklaruji zde, že netrpím žádnou nenávistí vůči USA, EU apod. Netrpím apriori žádnou averzí vůči jakémukoliv systému či osobě. Zpočátku jsem byl naopak spíš „amerikanofil“- aspoň vzhledem k prohnilé totalitě udržované KSČ a SSSR. Jenomže žádná sympatie ani princip menšího zla mi nedovolí přestat zastávat vadné postuláty a nezačít je kritizovat, jakmile získám dostatek relevantních informací. Mozaika dnešního světa má již zcela jiné kontury než by měla, kdyby bylo pravdou to, co hlásají politici a ruku v ruce s nimi téměř všechna masová média. Ale vraťme se tedy k tématu:

Když Spojené státy i s koalicí „ochotných“ záhy po extempore v Afghánistánu napadly Irák, nedoprovázel to už zdaleka takový souzvuk. Kritiky i nedůvěry se už objevovalo mnohem více (a to i mezi spojenci). Neexistoval totiž jediný pádný důvod pro takovou intervenci- nepočítáme-li vládu Saddáma Husajna, která se najednou stala nepřijatelnou, když tentýž diktátor byl deset let předtím klidně ponechán v úřadě. Bylo nutností přijít na důvod, proč napadnout další cizí stát. Umně rozdmíchaná hysterie nevyhnutelnosti potírat terorismus všude na světě ježce zcela nevyvanula a tak se přišlo se smyšlenkou spolupráce s teroristy a hrozby v podobě zbraní hromadného ničení, jimiž měl Saddám údajně disponovat (buď je vyrobil za oněch deset let v podmínkách rozbombardované země a zmrzačené armády nebo si jich nikdo v rámci operace Pouštní bouře kupodivu nevšiml). Jak se potvrdilo i z interních zdrojů CIA a MI6, veřejnosti byla naservírována tato pohádka, aby akce nevypadala zcela neligitimně. Netřeba připomínat, že se tam nikdy žádné podobné zbraně nikdy nenašly. Ono nelze mít „zaručené“ zprávy o něčem, co neexistuje, lze maximálně zatajit něco, co existuje…

Režim Saddáma Husajna byl zničen a on sám nakonec i nalezen a velice rychle popraven. Tam, kde se měl měsíce a roky řešit proces s Miloševičem a spol., v ekvivalentním případě na to stačilo pár dní. Princip mezinárodního tribunálu zde byl odmítnut a radši byl diktátor předán „opozici“, aby se s ním rychle vypořádala. Za daných okolností zřejmě nikdo moc nechtěl, aby se nějak rozpovídal. Ostatně jak dopadl Miloševič víme také.

Málokdo si uvědomuje, jaké nebezpečí ve skutečnosti představuje fakt, že nám bylo lháno o hlavním důvodu invaze do Iráku (a za ten nepovažuji ani ropné či jiné suroviny) nebo možné invaze do Sýrie. Že si stačí vymyslet jakoukoliv podvodnou informaci, kterou spřátelená média nekriticky převezmou a jede se podle skrytého plánu. Ona masmédia si ani neuvědomují, že vytvářejí propagandu, zatímco v socialismu to bylo evidentní. Nebezpečí představuje už sám fakt, že došlo k napadení suverénního státu (ať už si o něm myslíme cokoliv) zeměmi, které navenek vyznávají svobodu a princip sebeurčení. Pokud nám lžou vlády, kterým svěřujeme důvěru ve volbách, co si z toho máme vzít? Demokracie je stejně prohnilá, jako ty systémy, proti kterým „bojujeme“. Je to jen kabátek pro cíle, které jsou skryté, minimálně v posledních desetiletích. Neslouží lidem, ale elitám lehce manipulujím otupělé občany skrze média, která už dávno neplní tu kontrolní funkci, jíž se dosud zaklínají, ale vybobtnaly pouze v nástroj opulentní a nikdy nekončící, smysly zastírající zábavy. A můžeme být rádi, že se ještě zmůžou na občasné nachytání nějakého druhořadého politika při korupci.

Kdo ještě věří, že demokracie tu není jen divadlem pro důvěřivé a netečné voliče, a že nám tisíce kilometrů od těchto dějů nic nehrozí, šeredně se mýlí. Už nejen na blízkém východě se hraje „Evropská karta“. Nyní Sýrie a kdo dál?



O autorovi

David Vorovka
David Vorovka

Občan a publicista zajímající se o dějinné události ovlivňující náš přítomný svět. Zabývám se nejen problematickými místy současnosti, ale i "prostými" recepty, jak tomu čelit a jaká řešení se nabízejí. Zastávám tezi, že demokracie není bez osobní svobody a svobody není bez odpovědnosti, tedy Boha.

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Červenec 2016
Po Út St Čt So Ne
« Čer    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Publikace jednotlivých redaktorů nemusí být vždy v souladu s názorem redakce.

Všechna práva vyhrazena ©Skutečnosti
IC: 01255355

Hledáme nové redaktory

Jestliže Vás baví psát články a zároveň disponujete znalostmi některého z našich segmentů, budeme rádi, když nás kontaktujete na adresu redakce@skutecnosti.cz
Možná hledáme právě Vás!

V případě zájmu o nabídku inzerce nás kontaktujte na totožný e-mail.

Top