Necenzurovaná zpověď: Byla jsem ženou slavného muže

Necenzurovaná zpověď: Byla jsem ženou slavného muže

Druhá manželka Stanislava Kostky Neumanna představuje ve svých pamětech svého chotě poněkud jinak, než jak o něm učilo komunistické školství. Nemá smysl popírat, že SKN byl velmi nadaným básníkem. V období před první světovou válkou byl úzce spojen s anarchistickým hnutím a hlásal výrazně levicové myšlenky. Nebyl zdaleka prvním, kdo všemožně perem bojoval za prosazení rovnosti všech lidí a jejich osvobození od jha poroby, aniž by sám osobně byl ochotný podle těchto myšlenek žít.

Božena pocházela ze skromných poměrů a živila se od mládí prací. Milá, krásná a chytrá dívka okouzlila ženatého Neumanna. Vztahu se bránila a rozhodně se nechtěla stát jednou z řady jeho milenek. Zkušený Neumann věděl, jak její názor změnit. Božena nikdy nechtěla slyšet, že je milenka. Přála si, abych jejich vztah byl skutečným partnerstvím, byť na Neumanna nenaléhala, aby se rozvedl se svou první ženou Kamilou.

Neumann Boženu způsobem, kterého byl schopný, též miloval. Pro Boženu jejich vztah znamenal občas i radostné okamžiky, většinu osmnáctiletého soužití však provázely utrpení, slzy a bolest. Partneři, později manželé, se průběžně potýkali s hmotným nedostatkem, což ovšem nebylo nejhorší, co mohlo Boženu potkat. Spíš naopak, když byla nouze, Neumann se choval obvykle daleko spořádaněji, než když měl peníze. Rozevlátý básník zval přátele, hostil je a opíjel se s nimi. Jiným ženám se také nevyhýbal, což Božena zjistila už poměrně krátce po seznámení. Několikrát od něj chtěla odejít. Jednou se takto sblížila s Těsnohlídkem a při dalším rozchodu s Olbrachtem. Neumann se klidně po delší dobu o Boženu vůbec nezajímal, přesně však vystihl okamžik, kdy už byla pevně rozhodnutá ukončit vztah. V tu chvíli skončil na kolenou a úpěnlivě prosil, aby zůstala. Citlivá trpící Božena obdivující jeho básnický talent nakonec vždy zůstala. Vztah definitivně ukončil sám Neumann.

Kniha je velmi cenným svědectvím nejen o osobním životě Neumanna, ale i řady dalších známých spisovatelů a básníků v období před první světovou válkou a během ní. Autorka končí své vzpomínky rokem 1918. Vyznává se ze své lásky a vysvětluje, proč milovala muže, který jí tolik ublížil. Nebyla slepá, byla schopná ho občas i nenávidět. Uvědomovala si realitu, Neumann uměl projevit lásku, ale i hluboce zranit, přičemž to druhé zvládal mnohem častěji. Opakovaně říkal: „Jeden z nás se musí obětovat, ale já to nebudu.“

Božena byla sice mladá a nezkušená, když se seznámila s Neumannem, rozhodně však nebyla hloupá. Hodně svého citu a práce věnovala Neumannovi. Poté, co jí Neumann opustil, živila se jako novinářka. Božena je velmi poutavou vypravěčkou a dozvídáme se od ní též o životě dalších literátů, jako např. Majerová, bratří Čapkové, Těsnohlídek, Olbracht, Dyk, Gellner a další. Božena dopsala své vzpomínky ručními zápisky v roce 1951, kdy ze zcela pochopitelných důvodů nemohly být vydány. Vzpomínky byly vzápětí opsány na stroji a zůstávaly uchovány v soukromém majetku.

Vydal Host, Brno, 2015 (druhé vydání)

Ukázky:

 „Jako tehdy, tak i během dalších dob jsem docházela k přesvědčení, že čím větší socialista či anarchista, tím více lpí na soukromém majetku, tím více dává přednost vlastní kapse. Nahodilo se mi poznat i jiné kamarády, kteří byli ochotni si společně zaflámovat mnoho a pěkně, ale přinést větší oběť věci, myšlence či osobě bylo jim vzdáleno, i u nich byla touha po penězích větší, než bylo slušno.“

„Mně se vždy zdálo, že bohatý, zdravý a krásný život si uměl Bouřlivák jen sobě upravit, nejbližší bližní, tj. rodina, jej neměla, byla mu lhostejna, ač později jsem mu vždy zdůrazňovala, že právě v té nejmenší organizaci, rodině, má svůj komunismus provádět, ale on usiloval o celistvé obrození lidských mas, v rodině jeho sociální cítění k nejbližším bylo malé, znešvařené a okleštěné snad jeho měšťáckou výchovou. Ne nadarmo vytýkali mu jeho nepřátelé, že žije buržoazně. Nejsem a nebyla jsem dost slepá, abych neviděla, že patřil do řad socialistické, lépe řešeno anarchistické buržoazie. Samotná Marie Majerová řekla, že Neumann nikdy socialistou nebyl.“

„Můj druh a i já žili jsme ve víře v socialismus, ten nám byl naším náboženstvím, ten nám nahrazoval Boha, a kromě zákonů pozemských, jež se projevovaly v pudech, choutkách a požitcích, nebylo jiných, jež by ozařovaly život. Vše se končí se smrtí, s vyhlídkou na posmrtnou nicotu jsme žili, my lidé, takzvaní lidé bez vyznání a volnomyšlenkáři. A musely na mne, ale již o mnoho let později, přijít dny těžkých životních zkoušek, ve kterých jsem hledala oporu a nenalézajíc ji v lidech, začal jsem ji hledat u vyšší bytosti, bytosti, kterou nazýváme Bůh. Jak to řekl Masaryk: člověk musí na něčem viset, buď na skobě, nebo na Bohu.“¨


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top