Může Itálie opustit eurozónu?

Může Itálie opustit eurozónu?

Aktualizovaní vydání!

V posledních týdnech se objevují v nejvyšších kruzích evropské komise hlasy, že pokud se problémy v Itálii budou nadále hromadit, tak bude lepší, aby Itálie z eurozóny vystoupila.

Napínavá otázka, ale proč nyní najednou Itálie? Budoucnost Itálie je po posledních volbách velice nejistá. Pohybuji se pravidelně po Itálii a při mé poslední návštěvě a mnoha konstruktivních rozhovorech v Římě musím připustit, že tento scénář je velmi pravděpodobný. Itálie se totiž musí rozhodnout, zda se bude chtít společné měně přizpůsobit. A pokud ne, tak je třeba vyvolat konsekventní důsledek formou vrácení se k původní měně, liře.

Itálie je zakládající člen EU a třetí největší ekonomika v Eurozóně. Výstup z Eura by měl pro celou společnou měnu nedozírné následky, ale i pro celé EU jako takové, tvrdí politika. V případě Řecka a dnes i Kypru se nejedná o vážné nebezpečí, tyto státy nejsou tak systém-relevantní, u Španělska jsme měli ty samé obavy jako u Itálie a proto se dělalo všechno možné, aby se Španělsko – na úkor dalších finančních injekcí a garancí – zklidnilo. Sice se nezachránilo, ale díky dalšímu zadlužení se turbulence eliminovaly a na čas nastal klid před bouří.

Řím/Lisabon – Desetitisíce demonstrantů protestovalo před Vánocemi v Itálii a v Portugalsku proti úsporné politice svých vlád. V Římě šlo do ulic 70 000 demonstrantů – podle policie 50 000. Demonstranti dávají vinu za státní debakl evropské měně Euro.

„Protestujeme proti úsporám, které tlačí Itálii do kolen“, říká v Římě Piero Bernocchi z odborové unie Cobas. Na okraji demonstrací došlo k potyčkám s policií, která nastoupila v objemu 3000 – 4000 mužů. Došlo i ke zraněním na obou stranách. U jedné filiálky Uni Credit Bank rozbili demonstranti výlohy.

Itálie trpí už třetím rokem recesí, nejdelší v poválečné historii. Státní rozpočet pro 2014 zahrnuje další úsporná opatření, hlavně v sociálním sektoru. Pro úředníky bude platit zmrazení platů, což odbory kritizují. Také se plánují daňové úlevy ve výši 15 miliard Euro na podporu konjunktury. Počítá se také s podporou pro zaměstnanost mladých lidí. V Itálii leží nezaměstnanost této skupiny na 43 procentech.



Politici EU nás straší, vyhrožují s nepředstavitelnými turbulencemi, dalším nárůstem nezaměstnanosti, bankroty firem a jinak vysokými ztrátami všeho druhu, pokud nezabráníme pádu Eura a nebudeme se snažit dalším navyšováním státních dluhů kritické situaci zabránit.

Politici ale nemluví pravdu, jsou to vlastně grázlové, diletanti a převážně zkorumpovaní lidé, kteří betonují svoje vysoce dotované posty, o které nechtějí přijít. Nedokážu odhadnout, která z těchto vlastností je horší. O aférách bruselských úředníků jsem vám referoval ve zvláštních vydáních. Jsou tam jenom na určitou dobu a ta se musí využít, proto se nechávají lobysty a zájmovými kruhy všeho druhu masírovat, masivně ovlivňovat a v jejich zájmu pracovat k neprospěchu celého občanského evropského společenství.  Potom rozhodnou a transplantují svoje výtvory pod hrozbou pokut na členské národní vlády, pochopitelně k nespokojenosti lidu. Jejich eurooptimismus je dobře hrané divadlo a někdy si myslím, že celá bruselská administrativa byla zřízena jako jedna velká fabrika-trafika pro vysloužilé, odstavené a neúspěšné politiky, kteří se sice zasloužili v národní politické hierarchii, ale pro potřebu politických stran byli už nepoužitelní.

V žádném případě by vystoupením (vyhozením) jednoho nebo vícero států z Eurózony nehrozil ani konec Eura, ani EU. Při kontrolovaném bankrotu nebo jenom výstupu dojde sice k devalvaci původní měny, dojde k deflaci národního hospodářství a stát bude fungovat dál, jako to bylo před vstupem do EU či přijetím Eura. Kdo se ale dostane do turbulencí, jsou banky, finanční instituce, investiční fondy ale i do určité míry evropský, potažmo dokonce i globální průmysl. Je to proto, že tento dodával – financován bankami – do těchto bankrot-států zboží na úvěr s dlouhou splatností včetně samotných států, který garantoval i vojenské dodávky, o státních dluhopisech do kterých investovaly finanční kobylky už ani nemluvě. Tito všichni by zajisté o peníze přišli, částky jsou gigantické až astronomické, počítáno v násobcích set miliard Euro. A proto platí pro všechny uvedené heslo dne: …v žádném případě nesmí k těmto ztrátám dojít, ať to stojí, co to stojí…, a to je špatná strategie.

Zcela jistě však víme, že Euro je pro další vývoj Evropy velmi důležité, to nechci za už daných podmínek a situace popírat, ale už není tak důležité zda v něm jsou ti, kteří tam byli od samého začátku. Podmínkou je pouze dodržovat hrací pravidla a to je dnes pro mnohé velký problém. Problémy se ve všech státech posouvaly dozadu, dnes kulminují v celé EU.

Alternativou můžou být pouze drastická vnitrostátní opatření – některé státy se o ně už 4 roky bez hmatatelného úspěchu pokouší – která sebou nesou ale určitá nekalkulovatelná rizika – jako jsou třeba občanské nepokoje. Jádrem problému ohrožených států je chybějící schopnost politiků a vlád racionálně jednat, dlouholeté štosování nepopulárních reforem a chybějící konkurenceschopnost, a to pochopitelně z výše uvedených důvodů. Itálie má z celé EU nejvyšší státní dluh – 150 procent HDP – potřebuje tento redukovat a současně flexibilizovat pracovní trh. Nic nedělat a jenom nadávat, co všechno je špatné, nikam nevede.

Jak popisuji v mých analýzách Euro-krize I, II a III nebo je kapitalismus na konci své existence si přečtěte v archivu „skutečností“. Pak lze pochopit, že euro-krize není zdaleka u konce, i když se nám to politici při svých mediálních exhibicích snaží namlouvat. To samé slyšíme z boardu EU v Bruselu. Mario Draghi mluví o konci krize. Možná je to jenom přání, které je otcem myšlenky. Samé nepravdy, které mají jenom odbočit od reality. To, že světové burzy slaví posledních půl roku neuvěřitelné úspěchy je jenom důsledek toho, že byl bankovní svět prakticky na úkor daňových poplatníků oddlužen a může se s plnou vehemencí věnovat svému casinu, kde hraje svoji zcela privátní ruletu. Pro lepší pochopení, když zpronevěříte ve vaší firmě miliardu, pak ji ukradnete a zaparkujete v daňové oáze, nebudete potrestáni a někdo vám tu miliardu do firmy zase daruje, tak budete pochopitelně fungovat dál podle starých a osvědčených regulí.

Poslední volby v Itálii nepřinesly nic nového. Komik Grillo a Luigi Bersani zklamali. Berlusconi je sice odstaven, ale problémy na vládní úrovni zůstaly. A proto bude vývoj v Itálii pro EU velice napínavý a mezitím se nůžky mezi chudými a bohatými budou nadále rozevírat. Nejlépe to poznáme začátkem příštího roku, až bude magazín „Forbes“ prezentovat stovku nejbohatších lidí na světě.

© copyright by skutecnosti.cz

Všechna práva vyhrazena




O autorovi

Další články

7 x komentář

  1. Richard 26/12/2014 - 13:09 at 13:09

    Eurozóna se dostala zcela přirozeně do současné situace. Problém státních dluhů je problémem jen proto, že občané jednoho státu částečně financují kromě svého státu i státy jiné. Řešením je finanční a politická unie, ve které bude platit, že evropský státní dluh je financován občany Spojených států evropských. V takovém případě by SSE dlužily biliony euro svým vlastním občanům, což už lze za problém vydávat jen stěží. Takový „problém“ je okamžitě řešitelný stiskem pár kláves na klávesnici počítače umístěného v centrále ECB.
    Naproti tomu „řešení“ problémů jednotlivých zemí restrikcemi a snahou splácet, nebo alespoň zastavit růst státních dluhů je ekonomický nesmysl, který nemůže skončit jinak než ekonomickou devastací těch zemí, na což nakonec stejně doplatí věřitelé těch zemí, tedy občané států, kteří financovali státní dluh těch „problémových“ zemí jižního křídla. Toto „řešení“ znamená bankrot pro všechny. I pro ty nezúčastněné, protože i tito občané mají své úspory v bankách, které padnou společně se zeměmi jižního křídla. Ekonomický Armageddon.
    Jiná cesta, než vytvoření Spojených států evropských v podstatě neexistuje. Podle mne to byla strategie sjednocovatelů, kteří věděli, že prosazení sjednocení v politické a fiskální rovině nebude jednoduché (možné) a věděli také, že když prosadí měnovou unii, tak jediným východiskem z problému, které tím vytvoří, bude právě fiskální a politická unie. Nejde tady o to jestli občané budou chtít žít jako občané Spojených států evropských. Jde o to, že nebudou mít jinou možnost. Opuštění unie ze strany kterékoliv významné „problémové“ země by spustilo nezvratný dominový efekt, který by zlikvidoval současný finanční systém, tedy páteř současné vyspělé civilizace obyvatel planety Země. Platí zde totiž analogické pravidlo, jež platí pro bankovní systém a tzv. systémově důležité banky. Itálie a Španělsko jsou v tomto ohledu také „too big to fail“.

  2. stern 26/12/2014 - 16:53 at 16:53

    To je „ekonomických“ keců… ale nikde nevidim kritiku toho zásadního, co úpadek způsobuje: zkorumpované „národní“ vlády „bojují“ se zkorumpovanou „vládou“ EU. Jakmile se někde zablýskne na lepší vládu lidem… okamžitě jsou tito „nepřátelé“ najednou v jednom šiku proti…. a změnu v zárodku zničí!!! A tak není možno nic změnit…. Lid sem tam vyjde do ulic a zanadává si, sem tam něco rozbije… ti, co maj v životě víc štěstí (fízlové) dostanou zvláštní přídavky… a dál se kritizuje a „bojuje“

  3. trtkin 27/12/2014 - 22:19 at 22:19

    zadne zkorumpované „národní“ vlády neexistuji…

    jsou jen predevsim medialne instalovane podle pozadavku medialne instalovanych loutek v EU a to vse ramci kolonie USA….

    je levnejsi, rychlejsi a predevsim efektivnejsi uz pozadovanou vladu dosadit nez ji pozdeji zpracovavat a uplacet….

  4. nazdar 03/01/2015 - 18:43 at 18:43

    Stále se řeší problém zda být v EU, nebo nebýt. Podle mého je tu důležitější otázka: jaká by měla být EU? Ale o tom evropští byrokraté (loutky bankéřů a korporací) odmítají diskutovat. Podle mého, je největším zlem neomezená svoboda podnikání bank. Banky smějí vydávat peníze, aniž mají dostatečné krytí, smějí spekulovat na burze a k tomu používat vlastní vydané peníze a dokonce smějí do riskantních operací použít i peníze vkladatelů (jednotlivých osob, firem, důchodových fondů i vlád). Potom v případě neúspěšných spekulací, můžou vládám vyhrožovat, že pokud je nepodpoří, tak ztratí všechny vklady. V případě úspěšných spekulací, si bankéři peníze vysají ve formě dividend a obřích odměn. Toto není svoboda podnikání, to je organizovaný zločin, který organizuje EU.

    • Richard 05/01/2015 - 18:33 at 18:33

      Pojmenoval jste problém morálního hazardu. Ano bankám postačuje ke hře ve finančním kasínu okolo 8% vlastního kapitálu, aby s ním nakládali tak, že lidé, kteří v nich mají uloženy peníze o ně mohou přijít. Je zde asymetrie mezi mírou rizika a výnosů akcionářů bank a mezi mírou výnosů a rizik jejich klientů. Tento problém souvisí se samotným mechanismem vzniku peněz, kdy současně s poskytnutým úvěrem vzniká v bance i vklad (pohledávka), považovaný držitelem vkladu (pohledávky) za peníze. Bonita uvedených peněz (pohledávek) je tak závislá na schopnosti dlužníka(ů) plnit své závazky. Jediný teoretický způsob, jak se neúčastnit uvedeného systému, je vzdát se úroku z vkladu a používat hotovost, která není úročena a představuje pohledávku za centrální bankou, nikoli za obchodní bankou. Tohle řešení má ale dvě úskalí. Za prvé, každý ví, že hromadné výběry hotovosti jsou způsobilé zničit i zdravé banky a celý finanční systém. Za druhé výběrem hotovosti přenášíme riziko selhání dlužníků na centrální banku, která za to na druhé straně obdrží úrok, protože původní držitel vkladu má v rukách neúročené bankovky a centrální banka drží vklady. Veškeré problémy s bonitou dlužníků by tak nakonec musela hradit centrální banka (nad rámec toho co by uhradila bankrotující banka ze svého vlastního kapitálu), což by představovalo navyšování peněžní zásoby a teoretické znehodnocování všech ostatních peněz v oběhu. Další praktický a značný problém by byl samozřejmě s bezpečností vybrané hotovosti, jenž by vedl zřejmě k ještě většímu riziku ztráty, než v důsledku selhání banky. Jinými slovy bezpečný bankovní systém nemůže existovat protože nikdy nebudou existovat 100% spolehliví dlužníci bank. Podstata úspěšného podnikání bank by měla spočívat ve snaze aby výnosy z těch kvalitních úvěrů převyšovaly nálady těch špatných. Kvalita a bezpečí peněz je tak přímo závislá na kvalitě dlužníků, kteří si ty peníze půjčily. Jediným způsobem je tak velmi přísný a efektivní dohled nad hospodařením bank, který by vždy včas zajistil, že případné ztráty bank zaplatí ti, kteří z nich mají zisky, tedy akcionáři bank a investoři do dluhopisů emitovaných bankou. Zajistit takový dohled je ale hodně složitá a náročná věc, která taky nikdy nebude na 100% protože účetní kreativita bank je určitě na velmi vysoké úrovni.

  5. Jaromir 06/01/2015 - 19:20 at 19:20

    Nemohu se zbavit pocitu, že v současném světě (nejenom v Evropě) mají banky daleko větší moc a vliv, než by jim příslušelo. Zdrojem bohatství je práce ve formě přidané hodnoty. Jakou přidanou hodnotu dává banka? Pouze spravuje finance svým zákazníkům – ať drobným střadatelům nebo velkým korporacím či státům. A za to má obdržet odměnu. Potud je vše OK. V okamžiku, kdy peníze svěřené do správy použije k vlastní podnikatelské aktivitě – úvěrování, tak by se1) neměly tyto úvěrové smlouvy přeprodávat jako aktiva dalším subjektům. Případný špatný úvěr by pak zatížil pouze špatného věřitele. A 2) ztráty ze špatných úvěrů musí nést pouze vlastníci-akcionáři bank. To samozřejmě naráží na efektivní kontrolu takového jednání, jak píše Richard v závěru svého příspěvku.
    Optimální situace je úvěry vůbec nevyužívat. Úvěrem se člověk (firma, stát) zavazuje k tomu, že část, většinou nehorázně vysokou část přidané hodnoty člověkem (firmou, státem) vytvořené odevzdá bance, která ji ale sama o sobě nedokáže efektivně využít a jen hromadí a hromadí a tím, že se peníze netočí tak rychle, jak by mohly, tak fakticky blokují možný rozjezd ekonomiky aktivními (pracujícími) subjekty.
    Jenže v situaci, kdy je společnost předlužená, je vlastně spoutaná bankami, které sice mají moc a peníze, ale neumí rozhýbat ekonomiku, protože i když si hrají s procentem tady, procentem tam (kurzy měn, úroků,…), tak investici do výrobní fabriky nevloží. Pouze ji půjčí za těžký úrok a tím ji de facto zdraží bez jakékoliv přidané hodnoty (fabrika ještě nestojí, ale úroky už vyžadují). A navíc to většinou nejsou peníze banky, ale peníze jejich klientů.
    Pokud nezasáhne něco zvenku, tak parazitující bankovní sektor celou ekonomiku zadusí.
    Malý příklad – automobilka si na správu x hektarů s parkovištěm několika tisíc vozů najme firmu. Firmě zaplatí za správu parkoviště a ta na parkoviště vozí z fabriky nové vozy a odváží je zpět k nakládce pro spotřebitele. A jaksi bez souhlasu automobilky začne provozovat půjčovnu vozů, na kterou použije svěřená auta, ze které má profit, který ani náhodou automobilce neodevzdá. Naopak, začne po automobilce požadovat vyšší poplatky za správu – z něčeho přece opotřebení a poškození půjčovaných vozů platit musí. Ano, příklad postavený jakoby na hlavu, ale přesně takovéhle je chování bank v naší spoelčnosti.
    Pokud do toho nezasáhne něco zvenku, tak banky samy od sebe tento systém neopustí, naopak budou se ho snažit udržet i za cenu zničení ekonomiky.

  6. Richard 07/01/2015 - 10:52 at 10:52

    Důsledkům přeprodávání úvěrů v podstatě nejde zabránit. Banka, která poskytne špatný úvěr ohrožuje bonitu současně s úvěrem emitovaných peněz. Emitované peníze se následně oddělí od původně špatného úvěru převodem peněz do jiné (zdravé banky) a současně jiné peníze se zase převedou z jiné třeba zdravé banky do té špatné. Černého Petra drží klient banky, který má v nezdravé bance peníze. Totéž platí pro likviditu. Export kreditního rizika z jedné banky do druhé může nastat díky mezibankovním transakcím, aniž by samotný špatný úvěr byl prodán (v rámci např.nějakého balíčku). Dosud zdravá banka se tímto „nakazí“ kreditní pozicí k nezdravé bance (o které to ale v daný okamžik ještě nikdo neví). Jinými slovy zabráněním obchodování přímo s úvěry eliminace uvedeného rizika nedosáhnete.

    Ztráty ze špatného hospodaření nesou akcionáři, avšak obvykle když se na ztráty přijde, tak výrazně převyšují vlastní kapitál akcionářů. Záchrana banky pak spočívá obvykle v tom, že zjednodušeně řečeno takovou banku „koupí“ jiná o hodně větší banka, v jejíž bilanci pak souhrnná ztráta je ve vztahu k vlastnímu kapitálu dostatečně malá. Problém nastane, když krachující banka je příliš velká. V takovém případě dochází k navýšení kapitálu banky, sekuritizaci pohledávek za bankou a mnoha dalším záchranným operací. Provázanost bankovního systému v podstatě neumožňuje jiné řešení, protože jinak by padl celý systém. Otázkou tak spíše je, zda neexistuje účinný mechanismus, který by zabránil onomu nebezpečnému propojení bank. Samozřejmě, že pokud by existoval účinný dohled, který by problémy odhalil včas, kdy na jejich řešení stačí vlastní kapitál banky, tak problém odpadá také.

    Váš pohled na banky jako žáby na prameni, které hromadí peníze a brání jejich oběhu není podle mne správný. Hromadění peněz a zadrhávání jejich oběhu je způsobeno z velké části úsporami obyvatelstva. Banky naopak mohou do ekonomiky dodávat v podstatě neomezené množství peněz (je to jejich byznys). Při tom ale musí myslet na to, že půjčené peníze musí být bance vráceny, což může samozřejmě brzdit ekonomiku. Úvěrová expanze a kreditní rizika jsou propojené nádoby. Příčina churavění ekonomiky je ale na straně spotřebitelů, kteří nadměrně spoří (to v lepším případě) nebo je jejich kupní síla nevalná. Pokud vzroste chuť spotřebitelů spotřebovávat, pak podniky budou bankám předkládat životaschopnější projekty a tím vzroste i úspěšná podnikatelská aktivita, která ekonomiku rozběhne. Banky jsou v tomto případě je neomezeným rezervoárem peněz na úvěry. Pokud ale ekonomika stagnuje, je více riskantní poskytování úvěrů a banky jsou obezřetné. Na jedné straně bankám vyčítáte riziko ze špatných úvěrů a současně je obviňujete, že hromadí peníze a nedávají je do oběhu. To jsou protichůdné požadavky.

    Banky skutečně nemají zájem na zničení ekonomiky. Ony jsou její nedílnou a velmi důležitou součástí a bez fungující ekonomiky churaví i bankovní podnikání.

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Červenec 2016
Po Út St Čt So Ne
« Čer    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Publikace jednotlivých redaktorů nemusí být vždy v souladu s názorem redakce.

Všechna práva vyhrazena ©Skutečnosti
IC: 01255355

Hledáme nové redaktory

Jestliže Vás baví psát články a zároveň disponujete znalostmi některého z našich segmentů, budeme rádi, když nás kontaktujete na adresu redakce@skutecnosti.cz
Možná hledáme právě Vás!

V případě zájmu o nabídku inzerce nás kontaktujte na totožný e-mail.

Top