Miloš Szabo: Vůči policii jsem měl dřív řadu předsudků

Miloš Szabo: Vůči policii jsem měl dřív řadu předsudků

Miloš Szabo

JCLic. Mgr.  Miloš Szabo absolvoval Teologickou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě a Katolickou univerzitu v Lublině. Působí jako farář na pražském Žižkově. Kromě toho pracuje v týmu posttraumatické intervenční péče policie, je projektovým manažerem Noci kostelů, obhájcem manželského svazku u církevního soudu, okrskovým vikářem (koordinátorem kněží na určitém území) a členem poradních sborů arcibiskupa pražského (kněžské a pastorační rady). Jeho bohatou publikační činnost spojuje jeden základní motiv: průvodce. Miloš nás ve knihách provází duchovním životem, a to praxí zpovídání: Zpověď? Ne!... Nechci! Neumím! Nezvládnu to!, a jde s námi za evangelisty: Žít podle bible: Poprvé s Matoušem, Žít podle bible: Podruhé s Janem. Ve svazku publikací Olšanské hřbitovy I. – IV., s rozsáhlou faktografickou a fotografickou dokumentací doplněnou o medailonky osobností nás vede mnoha zákoutími těchto hřbitovů. Za několik dnů mu vychází v pořadí sedmá kniha Manželství, to je také slib.

 

Ty sám jsi měl také nějakého průvodce?  Pocházíš ze Slovenska. Jakými cestami jsi doputoval do Čech, šel s tebou někdo?

Když se zpětně dívám na roky 1992-1995, kdy se ve mně odehrávalo rozhodnutí jít někam dál než jenom ke svým rodným, tak si někdy říkám, že to muselo být částečně mladické bláznovství a částečně Boží vůle. Nevím, zda bych to dnes dokázal: tenkrát jsem opravdu nabyl přesvědčení, že mám jít do misií, a taky jsem se tak zachoval: naučil jsem se řídit náklaďák, pár týdnů jsem žil zarostlý bez vody ve Slovenském ráji a rozdal jsem veškerý svůj majetek. Když mi ale nevyšla Afrika, kam jsem měl namířeno, rozhodl jsem se zkusit to v Čechách – tenkrát na mě české farnosti působily opravdu velmi zanedbaně a vylidněně. Nikdy nezapomenu na formaci, kterou mi dala Misijní společnost sv. Vincence z Pauly: myšlenky tohoto světce mě doprovázejí dodnes.

 

Situace církve na Slovensku je v mnoha směrech odlišná. Co mají obě území společná a jaké jsou nejvýraznější rozdíly?

Když jsem ze Slovenska odcházel do Čech z docela dobré pozice mladého ředitele diecézního školního úřadu, myslel jsem si, že je těch společných prvků v české a slovenské katolické církvi mnohem více, než si to myslím dnes. Nejde totiž pouze o podobu jazyků a stejnou katolickou liturgii. Velmi silně si uvědomuji, jak odlišné dějiny utvářely vývoj lidského společenství, jakým národ je, na území bývalého Českého království a ve slovenských zemích. Výrazně silná pozice českého jazyka a celého českého národa již za dob Karla IV., následně reformační proudy, které ovlivňovaly dění českého území, stejně jako jejich vzájemný sociální i náboženský boj, zanechaly silné stopy v mentalitě, která se vyznačuje ne vždy oprávněným sebevědomím a velmi rozvinutým smyslem pro individuální osobnost. Na východ od nás naopak národ úpěl pod určitou nesvobodou a útiskem až do poloviny dvacátého století, české dějiny ho téměř zcela míjely, a tak se pochopitelně v lidech budoval spíše smysl pro souvztažnost a komunitu. A církev je také složena z lidí: to, co se odehrává ve společnosti, se dříve nebo později nějak odráží i v diecézích či farnostech. Proto máme u nás poměrně silné církevní osobnosti a jednotlivce, ale málo pevných farních komunit, a naopak proto v církvi na Slovensku mnohem více vyniká jakýkoli jedinec, protože je spíše výjimkou.

 

Slovenští věřící delší dobu intenzívně prožívali kauzu arcibiskupa Bezáka. Jaký je tvůj názor na tento případ?

Je těžké posuzovat situaci, kterou člověk zná povrchně. A to se odvážím tvrdit přesto, že dobře znám jak pana arcibiskupa Bezáka, tak i některé jeho spolubratry biskupy. V okamžiku, kdy se to stalo, měl navíc otec Robert, přijít na návštěvu do mé farnosti v Praze, takže jsem ty události měl skoro „z první ruky“. Nelze upřít slabost jednotlivců v řadách Konference biskupů Slovenska – i kdyby byl odvolán za jakýkoli morální přečin, i kdyby spáchal trestní čin, Ježíšova cesta je nečekat na jakékoli rozhodnutí papeže či biskupského grémia a jít za ním: jen tak, vyslechnout si ho, vypít spolu kafe nebo pivo, ať ta jeho hořkost a bolest jde ven… Nesmíme však zapomenout na to, že nespravedlnost byla a bude nejen v církvi, ale i v jiných sférách života. Dobře o tom vědí své třeba nespravedlivě propuštění z práce, opuštěné manželky, zrazení přátelé… A to je druhý rozměr života biskupa: nejsem si jistý, zda otec Robert dostatečně využil příležitost, aby byl ve své situaci poblíž právě těmto lidem a ukázal jim, jak se přijímá křivda. Kněz, potažmo biskup, by měl totiž umět nejen mít hlavu vzhůru, ale ve správných chvílích ji i sklonit. Nechci ale být moudrým a hodnotit situaci, v níž jsem se já nikdy neocitnul.

 

Proč právě služba u policie? Které situace podle Tvých zkušeností jsou pro policisty nejvíce zatěžující?

Vůči policii a policistům jsem měl kdysi řadu předsudků. Dnes, po deseti letech práce pro ně stojím více nohama na zemi, co se týče různých očekávání od české státní i městské policie. Lidé, kteří dnes odcházejí pracovat do policejních složek, jsou „děti tohoto věku“, a my někdy zapomínáme, že i oni mají city, zranitelnou psychiku, či strach… Navíc na rozdíl od mnoha zemí, je jejich renomé v Česku velmi nízké. Očekáváme po nich plné nasazení, zejména ve vlastním ohrožení, na druhou stranu při jakémkoli incidentu, v němž hraje roli policista, jsou média pokaždé na straně civilistů. Když použije policista zbraň, automaticky je prověřován, zda ji použil oprávněně – neplatí presumpce neviny: po dobu průzkumu je nejednou načas postaven mimo svůj původní post. Když před léty v nočním Brně stíhali policisté nebezpečného zločince, jenž jim ujížděl velkou rychlostí a ohrožoval lidi na autobusových ostrůvcích, policista použil zbraň, přičemž postřelil těhotnou spolujezdkyni zločince. Všechna média se soustředila na fakt postřelené těhotné ženy, a nikoli na to, že ti kluci tenkrát zachránili mnohem víc občanů před smrtí, kterou jim mohl ten zloduch způsobit.

U policie je hodně práce i pro duchovního. Jen nemůže chtít svou službu chápat pouze jako žehnání praporů a konání vzpomínkových mší.

 

Co sám děláš proto, aby Tě služba pro policisty emočně nevyčerpala?

Mám svou farnost, řadu kamarádů a pár velmi dobrých přátel. Ti všichni mě emočně zase nabíjí: nemohu si stěžovat na to, že bych měl málo vyznání lásky v jakékoli podoběJ … Bez tohoto lidského zázemí bych tu práci asi nemohl vykonávat. A samozřejmě si mnohem více uvědomuji potřebu být s Bohem a čerpat od něho. Možná proto tak miluji mši a užívám si ji: právě v ní se mou setkat s Ježíšem hned ve třech rovinách: v eucharistii, v Bibli i v společenství církve.

 

Tvoje farnost je blízko olšanských hřbitovů. Co bylo pro Tebe impulzem, že ses jimi začal systematicky zabývat? Co tě zde překvapilo? S jakými zajímavými osudy ses tady setkal?

To by bylo na dlouhé vyprávění. Jak to už obvykle bývá, velké věci začínají malými kroky: i já jsem chodil kolem vykradených náhrobků, zničených soch a pokaždé, když jsem šel někoho pohřbívat, jsem se v duchu zlobil na ty, co mají hřbitovy na starosti, proč proti tomuto vandalismu něco nedělají. Až mě jednou popadla myšlenka, zkusit na hřbitovy umístit takové informační cedule, kdo je tam pohřbený a přilákat tam jiné lidi, než pouze zloděje. Tenkrát jsem netušil, že to bude velmi těžká práce na celý život a že bude mít tak velký ohlas a úspěch. A zajímavých osudů je tam ukryto bezpočet. Osobně se mě velmi dotýká určitý stále přetrvávající odpor vůči Němcům: leží zde několik velmi významných politiků, vědců, profesorů, lékařů, o nichž se píše na německé Wikipedii, ale české dějiny o nich mlčí. Přestože žili, působili a zemřeli v Praze. Ale byli to čeští Němci.

 

Noc kostelů je nepochybně projektem, který přitahuje širokou veřejnost. Každý rok láká nové návštěvníky, a po počáteční lehké nedůvěře se každoročně zvyšuje počet otevíraných kostelů. S jakými očekáváními lidé během této noci nejčastěji přicházejí?

Je zajímavé sledovat vývoj na obou stranách: a to jak na straně pořádajících sborů a farností, tak na straně návštěvníků. Zatímco v prvních letech se snažili mnozí oslovit celebrity, osobnosti, významné hudebníky či herce, aby „přilákali“ do kostelů co nejvíce návštěvníků, loni i letos již přibývá vlastních programů, na nichž je krásné právě to, že se nepředstavují pouze stavby a architektura, ale především samotné komunity: takovíto jsme, tohoto jsme schopni. A přitom nejde jen o hudbu či modlitbu, ale o úsměv, podanou ruku, vstřícnost, zkrátka vlastnosti, které se pomalu z lidské komunikace vytrácejí. Na druhé straně rovněž ubývá návštěvníků, kteří se chovají jako turisté: zatímco v prvních 2-3 letech to byla většina, poslední rok narostl počet těch, kteří hledají i jiný rozměr: často jim primárně nejde ani o církev, ani o víru, ale o své duchovno: dostal jsem několik emailů, kde si lidé např. pochvalovali, že v kostele „nic nebylo“, jen ticho a svíčky, že si mohli v noci sednout do kostelních lavic a jen tak být. Myslím, že to je velká šance pro nás křesťany nalézt a nabídnout světu toto i námi často opomíjené bohatství.

 

Myslíš, že je v našich podmínkách možné ponechat některé kostely častěji otevřené, jako je např. v Římě a v jiných evropských městech?

Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Zatím nesdílím ani optimismus ani odvahu některých kolegů, kteří si troufnou své chrámy nechat otevřené. Já to zkusil na Žižkově zpočátku párkrát, a pokaždé mi něco z kostela zmizelo. Naposled jsem se o to pokusil včera, zapomněl jsem si v lavici ztišený mobil, a když jsem se po 15 minutách pro něj vrátil, už tam nebyl. A to mohli do kostela přijít možná 2-3 lidé. Zkrátka budu doufat, že to jednou bude i v Praze možné.


Zpovídáš se rád? Jak by měla vypadat zpověď, která člověku přináší užitek?

Na to se těžko odpovídá. Nezpovídám se rád, mám vždy ze zpovědi strach, trému, stydím se. Několik dnů předtím mám žaludeční potíže. A to přesto, že sám zpovídám, přesto, že jsem si vědom toho, že to vše vyznávám Bohu, přesto že věřím v milosrdenství Boží a přesto, že mám skvělého zpovědníka. Ale miluji ten samotný úkon, když už se odvážím, pokleknu a začnu se vyznávat. Od té chvíle ta křivka jde „nahoru“ – jako bych opravdu cítil, že mě Někdo zvedá, aby mě objal. Mám rád rozhřešení a vědomí toho, že mi (opět) bylo odpuštěno. Zpověď nemá být obkecáváním, ani vykecáváním, ani žádnou duchovní exhibicí. Má to být trefné, jednoznačné a upřímné pojmenování hříchů. Tak jako je jednoznačná a přímá odpověď: Je ti odpuštěno. Obě strany pak přesně vědí, co.

 

Na svatebním portálu bereme.cz jsi uveden jednou z diskutujících jako „sympatický farář z Prahy“ (bylo v rámci tipů na duchovního s pochopením). Čím ses o tohle hodnocení zasloužil?

Asi jsem sympatický (smích). Sympatie ale nikdy neurčuje ten člověk, který je sympatický, ale ten, komu je sympatický. Zkus se proto zeptat těch, kteří tak hezky o mě psali. Mimochodem, na kterém serveru to o mě píší? (smích)

 

Jaký je tvůj názor na církevní restituce? Jaká rizika pro církev jsou s nimi spojená?

Ani zde nebudu za chytrého. Mě ty tahanice nebaví, jsem rád, že se tím nemusím zabývat. Myslet si však, že církev má pouze dělat charitu, ale nemít přitom žádné jiné materiální zázemí, než „daně svých oveček“, které budou donekonečna sypat do kasiček své úspory, aby se to zázemí mohlo vybudovat a aby po nějakých letech to zázemí zase někdo „znárodnil“, je vážný přečin nejen proti právu a spravedlnosti, ale i proti lidskosti a slušnosti. Tu kladu výš než zákon.

Jedna věc totiž je, že se církve musejí naučit žít i bez kostelů, far, lesů a polí a druhou věcí fakt, že tady tyto majetky jsou, někdo je neoprávněně užívá a ještě křičí na věřící, že jsou zloději a chamtivci, popřípadě že by měli stát nebo jakoukoli komisi pomalu žádat o povolení, jak mají se svým majetkem nakládat.

Rizik je několik: může se stát, že nebudeme umět se svým majetkem hospodařit, a budeme pořád finančně na dně. Anebo naopak stanou se z nás dobří hospodáři, a opět nám bude někdo závidět a chtít to vše ukrást. Ale to přece zná každý jednotlivec i rodina.

 

Církev učí, že manželství je nerozlučitelné.  U církevního soudu vystupuješ jako ten, kdo hájí platnost manželství. V životě potkáváme lidi, kteří i přes nejlepší vůli nebyli schopni v manželství setrvat. Kde jsou podle tebe hranice, kdy již manželství není možné zachovat? Myslíš, že jsou možné nějaké změny v této oblasti, jakým směrem?

Nezastávám názor, že by se měla měnit kritéria uzavírání manželství, příp. jejich rozpadu či zániku. Křesťansky chápané manželství jako svátost je tak dlouho prověřená instituce, že pokoušet se zpochybnit její stabilitu by neslo s sebou příliš velké riziko ztráty i své vlastní identity. To, co by se ale nejen mohlo, ale určitě mělo změnit, je lidský postoj církve, resp. jednotlivých členů církve, a tím nemyslím jen nás kněze, ale celou tu řadu zbožných a ctnostných křesťanských jednotlivců, k těm lidem, jimž se manželství nepovedlo, nezvládli ho anebo neuměli ho žít. I když pro ně hned nenajdeme řešení v církevním uznání nového manželského svazku, neměli by mít pocit jakési lidské exkomunikace. I pro ně je přece dost místa v církvi a mohou nám jít v mnoha oblastech příkladem. Přesto, že se jim jedna životní oblast nepovedla. Proto se v posledních letech rád obracím na Východ, kde se uchovala trochu jiná tradice i v pohledu na manželství. Stručně shrnuto: téměř neexistuje neplatné manželství (jako u nás na Západě), ale existuje svátostné (jenom jedno) a pak církevně uznané manželství (které ale nesmí být uzavíráno jako slavnost, ale naopak s vědomím viny a pokáním, že člověk není schopen zvládnout nastalou situaci sám. Věřím, že se západ i (nesjednocený) Východ budou i v tomto pohledu na nezvládnutá a zkrachovaná manželství trochu více přibližovat.

 

Papež František nedávno vydal exhortaci Radost z evangelia. Jak Ty konkrétně prožíváš radost z evangelia, jak se projevuje v tvém každodenním životě?

To je spíše výzva, ne? Bylo by špatné, kdybych si přečetl papežovu exhortaci, pak se zamyslel, zapálil si fajfku, srkal horké kafe a řekl si: „Jo, to je přesně ono, takto to i já prožívám!“ Byli měsíce, kdy mě papež František neskutečně oslovoval a měl jsem radost, jak to umí. Nějak jsem spíše registroval jeho „zásah“ do římské, vatikánské a obecně strukturální roviny. Časem stále více si však uvědomuji, že on „zasahuje“ i mě. A stále častěji si taky kladu otázku, proč nemám odvahu být a žít jako on. Naprosto svobodně, naprosto odevzdaně, naprosto celý. Bez jakékoli závislosti. Chtěl bych doufat, že jsem aspoň na cestě k jeho modelu života. A radost, To je stejné jako s těmi sympatiemi. Jen taková radost je evangelijní, která vyzařuje na druhé a je darovaná druhým. I za cenu vlastní bolesti a utrpení. Pokud budeme radost chtít pro sebe, obvykle pak naopak trpí někdo kolem nás, možná i docela blízko. V tom vidím problém frustrace kněží, kteří trpí vedle svého biskupa anebo věřících laiků, kteří trpí vedle svého kněze. O stupeň níž už nejdu: to musí udělat už ten člověk, který se v té hierarchii nachází právě na tom svém stupni.

 

Která z témat papeže Františka na Tebe nejvíc zapůsobila? Jak vidíš nejbližší budoucnost církve?

Nebudu úplně konkrétní. Na mě nejvíce působí papež jako celek. Cokoli řekne, cokoli udělá, mě trochu irituje, trochu provokuje, trochu zneklidňuje. A nepochopitelně naplňuje nadějí: jde to! Je to možné! I dnes žít jako ježíš. A tím nemyslím jen rozebírání Bible, modlitbu růžence, vědecké teologické sympozium. Dá se žít jako on. I kdyby František udělal chybu, i kdyby lidsky zklamal, i kdyby tuto svou roli nezvládl dokonale, už bude mít ve mně navždy svého zastánce a obdivovatele. Ukázal mi, že církev má nejen budoucnost. Především má a může žít svou přítomnost!

 

Co pro tebe znamená milovat Boha?

To není příliš dobrá otázka. Co pro manžela znamená milovat manželku? Co pro přítele znamená milovat svůj protějšek? Je jen jedna láska, i když má mnoho podob. Pro mě je stále velmi překvapivé, že s Bohem se dá opravdu komunikovat, dá se s ním opravdu mazlit i milovat, dá se za ním přijít a jen tak s ním být. Ale také musím pochopit, že jeho láska ke mně také mluví, domlouvá mi, vyčítá mi hříchy a snaží se, abych byl lepší. Jeho lásku ke mně nezměním, naštěstí. Jen tu svou k němu bych chtěl stále zdokonalovat. Abych s ním jednou mohl umírat a držel mě při tom okamžiku za ruku.



O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top