Milan Hejný – Výuka matematiky nesmí být drilem

Milan Hejný – Výuka matematiky nesmí být drilem

Profesor RNDr. Milan Hejný, CSc., je odborníkem na didaktiku matematiky a přednáší na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je synem významného pedagoga Víta Hejného. Je autorem a spoluautorem 16 publikací z matematiky a více než 270 publikací z didaktiky matematiky a přednášel na 13 zahraničních univerzitách.

 

Celoživotně se zabýváte výukou matematiky, ale přitom nesouhlasíte s povinnou maturitou z matematiky. Co vás k tomu vede?

Na úrovni dnešního dne je můj názor určen existujícím neradostným stavem vyučování matematiky. Značný počet žáků se matematiku učí pamětí, drilem. Jsou to poznatky protetické, které k rozvíjení žákova intelektu přispívají jen málo. Položme si otázku, jak mají vypadat maturitní úlohy. Budou-li zaměřeny na standardní úlohy, povede to ve školách ke zvýšení tlaku na nácvik a dril. A to i tam, kde dnes převládá výuka matematiky jako cesty zvyšování intelektuální úrovně žáků. Budou-li maturitní úlohy zaměřeny na schopnosti žáků tvořit, analyzovat, kombinovat a argumentovat, budou ti žáci, kteří jsou vedeni k nácviku ve velké nevýhodě, a většina z nich neuspěje. To se konečně již ukázalo v minulosti.

 

Na hlubší úrovni je zde otázka, proč chceme testovat. Argument, že tím zvýšíme matematickou zdatnost občanů, je podle mého soudu smyšlenkou. Skutečným důvodem povinných maturit je úsilí o zvýšení občanské prestiže učitelů matematiky. Jak říká jeden můj přítel, vážením žádné prase nepřibere. Proto bych doporučoval peníze, které by stála povinná maturita z matematiky věnovat na učitele. Například dát prostředky učitelkám mateřských škol na další vzdělávání.

 

Jak se liší Vaše metoda od klasické metody výuky matematiky?

Důvěrou v obrovskou tvořivou sílu dětí. Není nutno nic žákům vysvětlovat. Stačí dávat jim vhodné série úloh, a oni sami pak ve vzájemných diskusích odhalí všechna matematická moudra napsaná v učebnicích. A nezřídka toho odhalí více.

 

Co charakterizuje dobrého učitele matematiky?

Láska k žákovi a matematice. Poznáte to podle míry učitelovy radosti, kterou vyvolá každá úspěšná myšlenka jeho žáka.

 

Co je nejdůležitější při výuce matematiky?

Radost ze spolupráce žák – žák, učitel – žák i učitel – třída. Ale též optimizmus a humor.

 

Vaše metoda není spojena jen s výukou matematiky, ale má širší přesah. Klade důraz na tvořivost oproti preferování tradičního přístupu s důrazem na mechanické zvládání učiva. Myslíte, že současná škola dostatečně rozvíjí tvořivost dětí?

Škola, kterou máme je dána našim historickým vývojem. Humanistická linie od Husa, Komenského až po Masaryka dala celé společnosti jasnou hierarchii hodnot, ve které bylo mravní chování a vzdělání vysoce hodnoceno. Destrukce nacistické a bolševické zvůle od škol žádala „výchovu“ poslušného a ne příliš tvořivého občana. Školství je velice setrvačný sociální systém. Dlouho odolával totalitám a v některých učitelích i občanech si dokázal udržet masarykovský étos až do revoluce. Z těchto semínek klíčí naše nové školství. Zdá se mi, že v poslední době se tento radostný proces urychluje. Cesta je ale daleká.



Vůči alternativním metodám panuje obvykle nedůvěra. Setkáváte se s podezřívavými reakcemi?

Jistě a je to přirozené. Nedůvěra k neznámému nás chrání před nečekanými a náhlými pády.

 

 

Proč se učitelé obávají alternativních metod?

Vaše otázka je trochu sugestivní a napovídá. Nemyslím, že by se učitelé obávali alternativních metod. Někteří raději volí školu, kterou znají a mají rádi. Ale znám více učitelů, kteří působí na alternativních školách. Většinou jsou se svoji volbou spokojeni. Právě v této různosti je nejlépe možné poznat společenskou úspěšnost té nebo oné školy.  Když bych měl volit pro svého vnuka školu, hleděl bych především na učitele, který jej bude učit.

 

 

Někteří učitelé, ale i obecně dospělí jsou přesvědčeni, že tvořivý přístup oslabuje disciplínu a děti pak chtějí dělat jen, to je baví, a nebudou tedy ochotné učit se celou látku podle osnov. Existuje takové riziko?

Totalita impregnovala naše vědomí vlastní ideologií a vlastní hierarchií hodnot. Ta se projevuje i v názoru který jste uvedla. Na střední škole jsem učil něco přes 50 žáků. Každého aspoň 4 roky.  Dnes jsou to vesměs úspěšní lidé, kteří svoji tvořivost dávají ku prospěchu společnosti.

 

Vaši metodu jste demonstroval na příkladu Sparty a Athén, tedy oligarchie versus demokracie. Klasická výuka je spojena s důrazem na poslušnost, alternativní s rozvojem tvořivosti, současně, ale také s důrazem na odpovědnost a úctu k moudrosti. Myslíte si, že důraz na poslušnost oslabuje odpovědnost?

Příběh, kterým odpovím, se odehrál před více než 40 lety na jednom bratislavském gymnáziu. Hoch, nazvěme jej Juraj, byl ve třetím ročníku 4letého gymnázia na propadnutí z matematiky. Jeho táta, původně horník, se dopracoval do vysoké stranické funkce. Věřil v komunizmus bez protekcí. Matka za zády manžela chodila do školy orodovat za syna. Profesorka matematiky, která mi příběh vypravovala, se nechala matkou uprosit a slíbila, že hocha ještě jednou vyvolá. Hoch se toho bál a dřel, neboť věděl, že když to nezvládne tak musí od otce čekat krutý trest – půjde do učení k horníkům. Den zkoušky nadešel a hoch byl u tabule. Učitelka mu začala diktovat slovní úlohu. Hoch se rozesmál. Učitelku to rozlítilo, neb to považovala za drzost. Skutečnost ale byla jiná. Z hocha padnul kámen. Věděl, že když otci řekne „dala mi slovní úlohu“, tak otec poví, že to je osud. Otec na základě vlastní zkušenosti věděl, že jsou věci, které se v matematice dají naučit, ale i takové, které se naučit nedají. K těm náleží slovní úlohy. To, že syn neuspěl, je osud.

Rodina Juraje byla silně patriotická. Otec rozhodoval o všem. A bral za vše i odpovědnost. Juraj cítil odpovědnost pouze k otci, nikoli ke své vlastní budoucnosti.




O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top