Marie Vodičková: Dětem by se mělo více věřit!

Marie Vodičková: Dětem by se mělo více věřit!

Marie Vodičková je známá jako zakladatelka a dlouholetá předsedkyně Fondu ohrožených dětí, provozujícího Klokánky, zařízení, která dětem nabízejí podmínky blízké rodinnému prostředí. Po změně ve vedení Fondu, které proběhlo v loňském roce, založila Sdružení na ochranu ohrožených dětí (SOOD). V nedávné době upozornila na problematickou praxi, kdy jsou děti zavírány do ústavů, pokud jeden rodič druhého obviní z bránění podílu na výchově.

 

Sdružení na ochranu ohrožených dětí brzy oslavní první své existence. Jak hodnotíte jeho dosavadní činnost?

Je to podobné, jako když začínal Fond ohrožených dětí. Zatím poskytujeme hlavně právní, sociálně-právní a psychologické poradenství, zpracováváme návrhy k soudu,anebo rodiče, prarodiče či pěstouny zastupujeme u soudu, pokud si nemohou dovolit advokáta a pokud jsme přesvědčeni, že je to prodítě dobré. V našich prostorách v dětské herně také zajišťujeme na základě soudních rozhodnutí asistované kontakty rodičů i prarodičů s dětmi. Dál se snažíme působit na státní orgány a instituce, aby upustily od praxe, která děti poškozuje. Také provozujeme nepřetržitou krizovou linku (725 999 161) pro anonymní převzetí novorozence od matek, které porodily mimo zdravotní zařízení, dítě si nemohou ponechat, ale nemají v dosahu babybox. Jsem velmi vděčná za podporu našich příznivců, protože jen díky nim jsme schopni fungovat.

 

Jaký cíl si klade Sdružení?

SOOD založili členové a bývalí pracovníci FOD s cílem obnovit a realizovat ty činnosti, které FOD přestal vykonávat, zejména terénní sociální práci a vyhledávání a pomoc ohroženým dětem přímo v rodinách, upozorňování úřadů na případy dětí týraných a závažně zanedbávaných, sociálně-právní, právní a psychologické poradenství, asistované kontakty rodičů s dětmi a na základě rozhodnutí soudu zastupování dětí před soudem, tzv. kolizní opatrovnictví. Také se snažíme o změnu zákonů tak, aby nadměrná byrokratizace a přemisťování dětí z jednoho prostředí do druhého děti nepoškozovalo. To se týká zejména přechodné pěstounské péče a omezení doby pobytu dětí v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, tedy i Klokánkách, na šest měsíců, rozdělování sourozenců apod. Před rokem 2013 platilo, že rodinná péče v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc má přednost před ústavní výchovou a může trvat tak dlouho, pokud je to potřeba – tj. dokud se dítě nemohlo vrátit domů nebo dokud se pro ně nenalezla trvalá náhradní rodina. Teď je to naopak – přednost má ústavní výchova, sourozenci se rozdělují a s dětmi se posunuje, jako by to byl kus nábytku.

Jakým způsobem se SOOD dozvídá o dětech, které potřebují pomoc?

Většinou se na nás obracejí nešťastní rodiče nebo prarodiče, když nenajdou pomoc a pochopení na úřadech.

Na svém blogu jste upozornila na případ dětí, které byly odebrány matce, poté co obvinila manžela z jejich zneužívání. Děti byly zavřeny do ústavu, aby se zde naučily získat k otci vztah. O dalších obdobných případech informovalo Právo. Odkdy jsou u nás rozpory mezi rodiči tímto způsobem řešeny?

Trvá to již víc než deset let, ale v poslední době jsou tyto případy čím dál častější. Před tím se děti spíše rovnou svěřily do péče rodiče, kterého odmítaly, kterého se bály nebo který se vůči nim dokonce dopouštěl trestné činnosti, ale při použití základní zásady trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch viníka“ se skutek nepodařil prokázat. U nás se již tradičně dětem nevěří. Tato neobyčejně krutá praxe se zaklíná právem dítěte na oba rodiče, ale ve skutečnosti se tím jen řeší právo rodiče, který o kontakt usiluje. Jinak by totiž úřady musely zajistit kontakt s druhým rodičem i tomu dítěti, na nějž rodič nebo dokonce oba rodiče „zapomněli“, které je třeba v ústavu a kontakt s rodičem by si sebevíc přálo. Ale nikdo takového rodiče, když o svého potomka nestojí, za dítětem nepřivede.

Jaký vliv má pobyt v ústavu na dětskou psychiku?

V případě, že je dítě náhle cizími lidmi odebráno z prostředí, kde bylo šťastné a umístěno do cizího prostředí ústavu, většinou se současným zákazem styku s rodičem, na kterého je citově vázáno, je to situace naprosto citově a psychicky devastující, dítě to úplně zlomí, často se objevují sebevražedné tendence. Trauma pak pokračuje umístěním dítěte do péče odmítaného rodiče. Mohu uvést případ jednoho chlapce z Plzně, který byl v deseti letech stejnou soudkyní jako shora zmínění sourozenci nejprve umístěn do ústavu, pak předán do výchovy otci, přičemž matce byl zakázán jakýkoli kontakt s ním na 2 roky. Nyní je chlapci 18 let, trpí smíšenou úzkostně depresivní poruchou, posttraumatickou stresovou poruchou a autoimunitním onemocněním. S otcem se nestýká. Podrobněji jsem ten případ popsala v posledním blogu.



Jsou známy případy, kdy si tímto způsobem dítě skutečně našlo cestu k druhému rodiči? Jak jsou časté a jaké podmínky musí být k jejich dosažení splněny?

Znám jen dva případy, kdy několikaměsíční umístění dětí do Klokánku jim pomohlo. Jeden případ se týkal dvou sourozenců ve věku 6 a 7 let, které otec nepředal matce v rámci střídavé výchovy, bránil jim v kontaktu s vrstevníky a v podstatě je věznil ve svém domě, bil je a vtloukl jim do hlavy, že matka je šamanka, že jim dávala drogy a že je chce zabít. Děti se ho bály, nakonec mu uvěřily, trpěly depresemi a rozhodně u něj nebyly šťastné. Zprvu se matky bály, ale po zákazu kontaktu s otcem se postupně jejich vztah k matce upravil a nyní již prožívají spokojené dětství u ní, jsou to veselé a šťastné děti. V podstatě to pro ně bylo vysvobození. Bylo také důležité, že byly umístěny do rodinného prostředí Klokánku, a ne do běžného ústavu. Obdobně šťastně dopadl případ dvou bratrů mladšího školního věku, kteří po vzoru násilného otce a na jeho výzvy matce nadávali a dokonce ji i bili. Po jeho vzetí do vazby za domácí násilí byli chlapci také umístěni do Klokánku, jejich vztah k matce se postupně zlepšil, oni uznali, že tak jako dřív se chovat nemohou a vrátili se k ní.

Víte o jiných zemích, kde se postupuje tímto způsobem? Jaké jsou zkušenosti z těchto zemí?

O jiných zemích, kde by se takto postupovalo, nevím. Obecně ale lze říci, že ve většině ostatních vyspělých zemích se mnohem víc dává na názor a přání dítěte, než u nás.

Pokud matka se svým partnerem nevychází a děti ho odmítají, může něco udělat proto, aby předešla případnému odebrání svých dětí?

Rodiče by samozřejmě neměli štvát dítě proti rodiči druhému, neměli by se také před dítětem o druhém rodiči vyjadřovat špatně a měli by se snažit chovat se k sobě i po rozchodu slušně. Jsou ale případy, kdy dítě má s rodičem vlastní špatné zkušenosti. Pak je sice těžké mu říkat, že se mu to zdálo, ale neměl by se „přilévat olej do ohně“ a negativní vztah dítěte živit. Bohužel mnoho dětí zažívá doma těžká traumata, pokud se rodič dopouští domácího násilí nebo pokud dítě pohlavně zneužívá nebo týrá. Před takovým rodičem je potřeba dítě chránit, a ne ho násilím nutit ke styku nebo ho dokonce svěřit do jeho péče. Dětem by se mělo mnohem víc věřit než je u nás zvykem. A tak jako v trestním řízení se vychází ze zásady „v pochybnostech ve prospěch viníka“, mělo by se v opatrovnických věcech vycházet ze zásady „v pochybnostech ve prospěch dítěte“, a přiklonit se k jeho verzi a jeho přání. Zničit dítěti dětství je skutečně zločin.

Děkuji vám za rozhovor a držím palce, ať se Sdružení v jeho činnosti daří.

Také děkuji.




O autorovi

Milan Petrák
Milan Petrák

Analytik společnosti Bisnode ČR. Jeho publikační činnost zahrnuje kromě dalšího román Výrobce osudů (Triton, 2007) a zhruba padesát povídek publikovaných v novinách, časopisech a knižních antologiích. Jeho zájem o aspekty lidské skupinové iracionality vyústil do napsání knihy Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (dybbuk, 2011). Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze.

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top