Konec světa? Ale jděte..

 

Taky vám to přijde jako nepodařený vtip? Určitě zatím neprodáváte rodinné šperky, ani neskáčete z mostu. Na začátku dvacátého století, kdy byla Halleyova kometa přes půl oblohy, lidé podléhali davovému šílenství. Kometa odletěla, a tisíce docela dobře situovaných občanů se po vystřízlivění neochotně zařadilo mezi chudáky.

Určitě ani vy nevěříte na konec světa o zimním slunovratu 2012 jen proto, že starým Mayům došel toaletní papír. I když maličký červíček hlodá, a i vy, které jinak nic nerozhází, jste zvláštně neklidní.

Nějaký chytrák před časem prohlásil, že konec světa začne výbuchy sopek. Ostatně, to by napadlo každého, kdo občas kouká na telku nebo zajde do kina.

Z NASA údajně vzešla tajná informace, že Země protne „galaktické nulové pásmo.“ Na čas přestane fungovat přenos energií. Něco jako když po jaderném výbuchu vypadne veškerá elektronika – s výjimkou starých dobrých elektronek, a mých mechanických hodinek. Rozsvítíme svíčky? Možná ani to ne. Oheň je koneckonců taky energie. Snad bude v těle fungovat aspoň cirkulace alkoholu.

Málokterého katastrofika zajímá, že astrofyzika žádné „galaktické nulové pásmo“ nezná. A i kdyby něco takového teoreticky existovalo, vzhledem k nepředstavitelným vzdálenostem ve vesmíru, bychom do něčeho takového nevstoupili ze dne na den, ale zařezávali bychom se do toho pomalu a neochotně, jako nůž do gumového německého másla.

Možností, jak může Země přijít k úhoně, je nepočítaně. Kromě toho, že bychom si ji v pohodě dokázali rozstřílet sami, připadá v úvahu třeba srážka s nějakou kamennou koulí, toulající se vesmírem. Je to sice statisticky málo pravděpodobné, ale kdyby se to stalo právě TEĎ, mohla by se jít celá statistika vycpat.

Jakmile naši dávní předkové na nějaký konec světa skočili, vrhali se po hlavě do řeky, moře, nebo do hnoje, a po pár hodinách či dnech vylézali s předsevzetím, že už na žádný „konec světa“ nenaletí. Pak přišla válka, a vyhladovělí vojáci byli horší, než kupa vesmírného ohně.

Bavily se dnes ráno v podchodu dvě babičky: “ Já teď nemůžu k dochtorovi. Když bude náhodu ten konec světa, vyhodila bych zbytečně peníze za prášky. Musím si něco nechat na pohřeb.“

Podle Fulcanelliho, alchymisty, který napsal pozoruhodnou knížku Tajemství katedrál, nastal konec světa už dávno. Jen jsme si toho nestačili všimnout. To, co tu teď předvádíme, a říkáme tomu vědecký pokrok, je už jen takový doběh ze setrvačnosti. Energie dochází nejen přírodě, ale i lidem. Ordinace psychiatrů praskají ve švech, blázince se plní. Podle tohoto alchymisty se bude lidstvo ještě nějakou dobu trápit, než definitivně exne.

Připadá vám to přitažené za vlasy. Taky jsem se tomu zasmál. Jenže dnes v noci mi ten úsměv tak trochu zmrznul na rtech. Na krátkých vlnách, které občas poslouchám, když se mi nechce spát, hlásilo jihoamerické rádio, že se v Andách probudila sopka Tugurahua. V dalších zprávách se přidala Indonésie se svojí sopkou Mount Lokon.

Nechtěně mi přišla na mysl obří sopka, která doutná pod Yellowstonským národním parkem v Americe. Lidé tam chodí očumovat bublající bahenní a sirná jezírka, posedávají po lavičkách, a poklidně se cpou chleby s paštikou. Až se jim ta obří díra probudí pod zadkem, stačíte ještě doma dát pusu svému miláčkovi, ale rodinné šperky už nerozfofrujete. Najdou je, spolu s vámi, pod tunami popela a prachu ti, kdo budou mít to štěstí – nebo smůlu – že přijdou po nás.


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top