Evropská unie v problémech: Hrozí České republice bankrot?

Evropská unie v problémech: Hrozí České republice bankrot?

Podle nedávných výsledků ratingových agentur se je již 5 států Evropy ve finančních problémech.

Většina tzv. „západního světa“ je de facto bankrot. Seznam států s TOP ratingovou hodnotou AAA je čím dál užší. V návaznosti se to pochopitelně týká také tzv. „východního bloku“, tedy postkomunistických států, které se před dvaceti lety vydaly na zkušenou a krátkodobou exkurzi do světa kapitalismu a tzv. hospodářské demokracie. Není to tak dávno, kdy jsem se dozvěděl o prodeji skoro polovičky ČSA na zahraniční airlines. Příliš nízká cena mne nepřekvapila, neboť jsem už tehdy – 1990 – varoval, že nejdříve se státní hodnoty zrujnují, přivedou do ztrát, aby se pak za babku prodaly do zahraničí. Jak vidno systém funguje a kolik za to poslanci, vědomi si konce jejich mandátu dostanou, nedokážu dnes přesně odhadnout.

Toto všechno, co se děje posledních 5 let, můžeme připsat Casino-kapitalismu made in USA a GB, ale i našemu bezohlednému konzumu na úvěr. Také našim vládám v ČR můžeme poděkovat, že se nebránily, když se měnily zákony v EU a otevíraly se dveře a brány „Hedgefondům“, které pak následně zdravé firmy filetovaly a zpracovaly jako maso na jatkách. Dále byl schválen prodej hypoték a úvěrů – bohužel i v případě, že platíte poctivě a přesně svoje závazky.

Nyní je na řadě daňový poplatník, aby tu „pálku“ zaplatil, poté co se dámy a pánové z poschodí velkých financí, ale i členové správních rad pořádně napakovali. Jejich plné kapsy peněz jsou jistě zaparkované v některých světových daňových oázách. Ti gauneři si jistě poplácávají stehna nebo si minimálně poklepávají na svá ramena: Různé ziskové modely, jak popisuji v kapitole Bankovní loupež tisíciletí„, privatizovat, ale veškeré ztráty socializovat se úspěšně podařilo. Poté, co se podle plánu zrujnovaly miliony domácností v USA a v Evropě, odpálily banky další fázi: Ženou celé státy – tedy veškeré obyvatelstvo přítomnosti, ale i budoucnosti – k bankrotu nebo do úrokové pasti. Zcela střízlivě uvažuji, když sleduji, s jakou vervou skupuje jedna firma druhou, že se jedná o největší zločin světových dějin.

Trend směřuje k ruině, abychom začali všichni od samého začátku, přičemž nás ovládli už jenom tím, že oni budou začínat za úplně jiných, lepších, podmínek. Komu po tom velkém krachu zůstane majetek, ten bude vítězem. Už nyní se nachází úroková státní zátěž v astronomických částkách, bez jedné koruny nebo centu umoření. Tyto dluhy nemůžeme nikdy splatit. Ani v USA, EU a ani v ČR to není při normálním hospodaření z daňových příjmů možné. Pokud chceme zabránit hyperinflaci a totálnímu kolapsu, tak pomůžou jenom následná opatření:

– Státy se celosvětově mezi sebou navzájem oddluží

– Oddlužení domácností, které budou pak působit v reálném hospodářství jako nový faktor poptávky

– Nastavení cen výrobního průmyslu tak, aby byl nákup běžných produktů realizovatelný bez dluhů

 – Zákaz všech Hedgefondů a ostatního, co produkuje peníze abstraktně a bez ohledu na realitu

 – U akciových společností musí dojít k podílu na zisku pro zaměstnance

 – Implementace celosvětové společnosti v sociálním a ekologickém tržním hospodářství

 – U akciových společností rozhodují akcionáři o platech představenstva

 – O platech politiků rozhodují občané

Je třeba už konečně otevřeně přiznat, že 2/3 finanční krize je ještě uloženo v bankovních knihách bank, jako „mrtvoly“, smradlavé pohledávky z kreditních karet, bublin nemovitostí a dluhů finančních kobylek. Tolik konjukturálních balíků nemůžeme nikdy v životě vytvořit, abychom tu díru bez dna ucpali. Politici ale u těch bilionů a stovek miliard, které nám denně létají kolem uší, spekulují s finanční negramotností svých občanů. Oni si jsou jisti, že žádná kalkulačka nemá tolik nul na displeji, a že jejich horizont končí u maximálně pěti nul. Proto si nedělají vůbec žádné starosti. Čím dál častěji musí státy celého světa zasahovat jako poslední záchrana pro marodující podniky. Výdaje a vedlejší účinky těchto akcí se týkají nás všech. Svoji roli jako univerzálního zachránce hospodářství stát v každém případě přeceňuje.

Je třeba si upřesnit:

Kdo má být stát?

Kdo má být podnikatelská sféra?

Jak se má hospodařit?

Chceme být ČR n.p. (Národní podnik)?

 

Stát přecenil už dávno svoje síly. Není ani tak důležité opakovat neustále to samé, bitevníky, Pandury, rozkradené miliardy, nezasloužené odměny politiků a jejich trafikantů ve správních radách, státních podniků a korupce při státních zakázkách. To samé, jenom v jiném, ale podobném provedení se týká všech ostatním států. Co slovo, to legální finanční zločin, který je v demokratickém systému řízení státu všemi občany schvalován, jako to pravé ořechové. Už dávno neobsluhujeme naše dluhy, ale půjčujeme si dál, abychom obsluhovali staré dluhy. Pokud by takto hospodařila privátní domácnost, tak už dávno stojí před dveřmi exekutor. Vnuci našich vnuků budou s tímto gigantickým dluhem ještě dlouho bojovat. Toto není zdravé hospodaření.

 

Role záchranáře je ze strany politiků víc jak dobře míněná. V činech politiků se dá každý den bez problémů vyčíst, kdo komu slouží. Elitě se zcela legálně dává materiál a peníze, ale národu se přidělují „bezpečnostní balíčky“, zákazy stávky a demonstrací pokud hospodářské zájmy převyšují, neustálé policejní kontroly, genové data banky, registry všeho druhu, kamerové systémy, ostraha komunikace, zákazy, kompletní kontrola a registrace každého pohybu, předpisy všeho druhu a nové daně a poplatky.

Na prvním místě ale stojí „společná zodpovědnost“.

 


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top