Důvod k nevěře – láska, sex, stereotyp, nuda…?

Důvod k nevěře – láska, sex, stereotyp, nuda…?

Nevěra. Dokáže obracet životy naruby. Kde se bere a proč? Z jakých pohnutek kdosi ublíží tomu, se kterým ještě nedávno chtěl prožít život?

Má větší podíl viny milenka, protože svedla muže? Nebo manželka, že si svého muže nehledí? A co teprve muž? Je sveden, svádí či podvádí? Je muž naprogramován, aby přelétal jako pilná včelka z květu na květ a rozséval sémě nebo se má držet zvyklostí naší západní společnosti?

Po vydáni dvou blogů o nevěře (tady a tady) se ke mně začaly hrnout příběhy:

„Kdo to nezažil, nemůže hodnotit. Byla to láska na první pohled. Ale ještě dnes po dvanácti letech jsem si neodpustila, že jsme rozbili dvě fungující rodiny a změnili životy nejbližším – našim partnerům a každý dvěma dětem. Nelituji toho, že jsem to udělala .Jen jsem si nikdy neodpustila že jsme rozbili život těm okolo. “

„Už delší dobu jsem ho podezírala. Přestal se mnou spát, koupil si kolo, jezdil na služební cesty. Navenek jsme pořád tvořili dokonalý pár. Svěřila jsem se rodičům. Nikdy bych to neudělal, tvrdil jim a oni nadávali mně, že jsem paranoidní. Jednoho dne si sbalil věci a odstěhoval se k sousedce přes ulici. Dlouho jsem hledala chybu, kterou jsem udělala. Možná jsem si to zavinila sama, nic jsem od něj nechtěla, doma mi s ničím nepomohl a opečovávala jsem ho jako třetí dítě. Měl všechno, co si zamanul.“

„Zvenku se může zdát, že jsme ideální pár. Dlouho jsem si to taky myslela. Dovede si někdo představit ten šok? O půlnoci mi přišla SMS. Od něj „Taky tě miluju!“  Zrovna, když si odskočil na záchod. Doma!“

„Jednou jsem přišel domů a ona tam nebyla. Nebylo tam ani její oblečení, osobní věci. Zato na stole byl lístek, že už to nemůže vydržet a odchází.“

„Líbil se mi od začátku. Je sice ve věku mého otce, ale má ohromné charizma. Přitahují mě jeho životní zkušenosti, nadhled a nebudu lhát, že mi imponuje i tím, co už dokázal. Koupil mi auto. Děti má dospělé, s manželkou stejně nespí a tak žádné výčitky nemám, že jsem ho svedla.“

„Lidi si o mně myslí, že jsem blbec, když jsem odešel od krásné ženy. Tahle moje nová není sice taková krasavice, ale…,“ zasvítilo mu v očích něco, co zřejmě nedokážu pochopit.



„Brali jsme se z velký lásky, jenže pak do manželství přišel stereotyp a nuda všedních dnů. Chybělo mi dobrodružství, dobývání a obdiv. A tak jsem si našel milenku. Jenže se bojím, když budu s milenkou, nastane po určité době stejná situace. Jo, přiznávám, že jsem sobec, ale jinak to neumím. Naštěstí nemám děti. Ostatně v téhle době může rodit a plodit děti jedině nezodpovědný jedinec.“

„Když se nám narodil syn, přestal jsem pro ženu existovat. Zajímalo ji jenom mimino. Zpočátku jsem jí to toleroval, ale pak toho už bylo moc. Pořád jenom on, on, a nikdy se nezeptala, co já. Odstrčila mě na druhou kolej a já se tedy porozhlédl jinde, no!“

„Nemůžu za to, ale když vidím ženskou, představuju si, jak vypadá nahá,“ řekl a dlouhým pohledem si prohlížel moji košili v místě, kde se napínala (břicho to nebylo!), pak zabloudil očima tam, kde poslední zapnutý knoflíček vytvářel otevřené véčko. „Fakt to vidí?“ lekla jsem se, zrudla, stáhla k sobě ramena, abych otevřené véčko trochu uzavřela. „Nedokážu ten nízkej pud ovlivnit a chovám se jako pitomec. Udělal bych snad cokoli, abych ji dostal do postele,“ pokračoval ve zpovědi bývalý spolužák. Rychlým pohybem jsem sáhla za sebe, podala si z opěradla židle bundu a zapnula ji až ke krku. Ze zápěstí stáhla gumičku a naučeným pohybem vytvořila z vlasů culík, ke kterému mi kamarádka nedávno řekla: „Proč ho nosíš, vždyť ti vůbec nesluší!“ Pro jistotu jsem ještě nasadila masku číslo tři – přísná úča! Přestože mě jeho pocity a pohnutky hodně zajímaly, omluvila jsem se a zbaběle odešla.

 

Život píše různé příběhy. Kapitoly knihy života mohou být veselé, příjemné, milé, radostné, zábavné, ale i smutné, truchlivé, tragické, politováníhodné, kruté. Některé kapitoly jsou nudné, jiné zase dobrodružné, či s nepředvídatelným koncem. Dočteme se tady o bolesti, která je až k nevydržení, ale i o radosti do morku kostí. Najdeme dokonce příběhy nemající pointu. V některých kapitolách se člověk ztrácí, aby se v jiných našel. A občas člověk vůbec nemá chuť tuhle knihu života číst až do konce.

Dopředu nikdo z nás nikdy neví, na které stránce svůj příběh otevře.




O autorovi

Zuzana Součková
Zuzana Součková

Autorka je normální žena, která poté, co jí odrostly děti, začala běhat a následně i psát. Píše o běhání, píše fejetony ze života ženy a občas se vyjádří i k palčivým problémům dnešní doby. Svým čtenářům dokazuje, že začít s něčím novým lze v každém věku. Její životní motto zní: "Všechno je v hlavě!"

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top