Diskutovat o střetu kultur je zrádné! Komu se dá v téhle debatě věřit?

Diskutovat o střetu kultur je zrádné! Komu se dá v téhle debatě věřit?

Každá společnost obsahuje nespočet názorových proudů. Ve všech oblastech. Ale základem její funkčnosti je dohoda na společných pravidlech a prioritou je, aby tato pravidla byla důsledně dodržována.

V podstatě se jedná o zákonodárství. Jedině všeobecné respektování pravidel umožňuje efektivní, ale i spravedlivé diskuse o názorových rozdílech. A to i v oblasti náboženství a víry. Jsou stanovena pravidla hry, která by měla zaručit férová myšlenková střetnutí a tím i správný chod, ale i případnou obranu, společnosti samé.

Naše každodenní diskuse o Islámu a nebezpečí, které z něj vychází je velmi zavádějící a v podstatě jen potravou pro různé politické proudy, které této situace vědomě využívají k pokusu o získání moci. Neodpovědně tak hazardují s naší budoucností. Využívají jen strachu a emocí, které ovládají veřejné mínění a tím pochopitelně i možné volební výsledky.

Populistické projevy mnohých pak zakrývají skutečnost, že i oni sami patří k těm, kteří o skutečném řešení současných problémů nemají ponětí. Budí jen naději a klidně riskují, že jen marníme čas, který tak nutně potřebujeme pro vybudování obranných systémů před nebezpečím, které nabývá reálné podoby.

Chováme se trochu jako smyslů zbaveni Necháme se ovládat často neodůvodněným a infikovaným strachem. Racionální uvažování ustupuje stranou. Zapomínáme, že máme legislativní systém, který i přes velké nedostatky je určujícím korektivem pro naše chování. Právě ona diskuse o svobodě projevu ve vztahu k víře nás jen oslabuje a činní bezbranné. Nutí nás vlastně obcházet aplikaci a nekompromisní prosazování našich zákonů, které jsou dostatečné proto, aby nás ochránili.

Proto je v prvé řadě nutno soustředit se na přísné dodržování právních norem, které musí platit pro každou osobu nacházející se na našem území. A to bez ohledu na víru a případné zvyklosti, které jsou v rozporu s naším řádem. Naše legislativa je natolik benevolentní, aby do jisté a rozumné míry garantovala i osobní svobody. A to právě i v oblasti vyznání.

Zkušenosti ze sousedního Německa, ale i ostatních států, jen dokazují, že jsou mnohdy policejní a podobné složky bojující proti nezákonnosti z „politických“ důvodů omezovány ve své činnosti. Dokladem je skutečnost, že v krizových situacích jsou narychlo odhlasovány zákonné výjimky, které jim najednou umožní dělat to, co jim bylo dlouho zakázáno.

Argumentem proti bývá tvrzení, že existuje nebezpečí, že tyto složky budou zneužívat zvláštních pravomocí i proti nevinným občanům. Ano, to je skutečné nebezpečí. Jenže do této situace jsme se dostali jen tím, že jsme naivně věřili, že dobro má takovou přitažlivost, že bude automaticky ubývat těch, kteří dávají přednost zlu.

Tento výchovný proces zklamal. A je na nás, zda jsem ochotni si to přiznat. Je totiž nutno i pozměnit mnohé v naší legislativě, která také podlehla nějakým humánním ideálům. Bez těch nemůže kulturní společnost existovat. Ale existence těchto ideálů je odvislá často od „nehumánních“ zákonů, které paradoxně mohou zaručit, či dokonce ochránit ideál jako takový a tím i naši v svobodu v rámci reálného světa.

Tou neúčinnější zbraní radiálního Islámu je naše neschopnost prosadit naše vlastní zákony. A k tomu ještě veřejné přiznání, že nejsme schopni se dohodnout, které hodnoty jsou pro naši společnost prioritní. Paradoxně i přesto, že vlastně tvoří základ našich kultur. Vše vyznívá tak, že sice jsme ochotni cosi bránit, ale ještě nevíme co by to mělo být.

Ideální stav pro všechny, kteří nás chtějí ovlivnit či dokonce ovládnout. Politicky, nábožensky, hospodářsky a v neposlední řade i intelektuálně. Zatím jsou všichni naši „nepřátelé“ na dobré cestě. A kupodivu přicházejí ze všech světových stran a ne všichni hovoří arabsky a jsou vyznavači Islámu.

 

 


O autorovi

Michal Kotyk

Toulal jsem se trochu po světě. Ani sám nevím, zda jsem to chtěl, či ne. Ale oči jsem měl vždy otevřené a zvědavé. V ruce často kameru anebo mikrofon. Poznal jsme mnoho zemí, ale byl to lid Izraele, který mne poučil o životě jako takovém. Naučil jsem se respektovat, že každý má svou pravdu a že tolerance je vzácná vlastnost. Je to už 65 let co se koukám kolem sebe, ale jen polovinu toho času jsem pobyl v Česku. Prožil jsem dobré i zlé. Neztěžuji si. Byla to ta nejlepší škola života. A protože se mnohé mnou prožité dotklo i dotýká jiných, rozhodl jsem se podělit o mé poznání a vše sepsal v knize "Můj černobílý svět" s nezbytným podtitulkem: "aneb co se do zpráv nikdy nedostalo".

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top