Bublanina – inspirace jídlem kontra tvrdá realita jednoho dne

Bublanina – inspirace jídlem kontra tvrdá realita jednoho dne

Dostala jsem dobrý recept na bublaninu. Bude se hodit. Přijede návštěva a já se blýsknu jako dobrá hostitelka. Okouzlím. Uchvátím. No a recept předám dál. Na e-mailu jsem zaregistrovala den návštěvy. Zapsala jsem neděli do svého diáře a zkontrolovala potřebné ingredience v lednici a špajzu. Jo. Ať přijedou. Budu připravená.

V pátek k nám ale přijeli nocležníci. Tříletá Elany a pětiletý Matula od dcery. Ti naplánovaní nebyli. A tak byla sobota zasvěcena bazénu, koupání, schovávání, kramaření, pruzení, výchově, vaření…. jenom ne úklidu (ani ustlat jsme nestihli). Dopoledne musel pán domu nečekaně odjet, protože ze všeho nejdůležitější byl nákup v Domácích potřebách. Já jsem s dětmi zalévala. Tahaly se o hadici, padaly do kytek, ječely a hádaly se. Zásadně zalévaly to, co zalito být nemělo. Oni oba byly zmáčení od hlavy až k patě již v prvních pěti minutách. Já bohužel hned v minutě šesté. Studnu jsme vypumpovali až na dno. Odmítla dát další vodu. Děti chtěly vodu do bazénu, pumpa se rozhodla, že už vodu nedá.

Manžel se vrátil a vítězoslavně třímal v ruce nové topůrko na sekyru a kus hadice. Vypadal vysmátě. Tohle jsem ještě ustála. Stálo mě to zalévání, mokré triko, boty a lehký tik v oku. Nevadí. Hlavně že je tady. Pohlídá děti a já v klidu dovařím. Kdepak. Rozhodl se, že nové topůrko zabuduje. Děti měly přihlížet a nadšeně obdivovat jeho zručnost. Nic takového se nestalo. Děti chtěly hrát na babu, lítat, jít na maliny, houpat se, přenášet kyblíky písku a hlavně, chtěly se koupat. Dělat „dětského“ tlumočníka člověku, který řeší zcela odlišné problémy, je vysilující. Než to člověk přeloží a vyloží, raději jde a udělá to sám. A tak se mi sobotní oběd zvrhl v úporný boj s časem. Začalo mi tikat druhé oko. „So to děláš s tím ošiškem? To já neumím. To je hezký“, šveholila Elany. „Jé, to bych chtěl taky umět! Jak to děláš? Já bych to ukázal Honzíkovi Burákovi ze školky. Ten by čuměl!“ To si zase myslel Matula.

No -a já jsem jen zírala. Pan manžel odhodil pracovní oděv i topůrko, lehce vklouzl do džín, mávl a odfrčel. Podruhé.

Chtěla jsem dokonalý sobotní servis. Chtěla jsem ukázat Matulovi a Elany, jak úžasné je bydlet v domě se zahradou. Chtěla jsem snídani v trávě, oběd na terase a měla jsem na krku jen své ideální představy a dvě děti, kterým to bylo ale úplně fuk.


„Sedněte si, nesu polévku“. Z této nabídky ale děti přílišnou radost neměly: „Nemáš nic jiného? A jaká je? Já ji jíst nebudu! Já taky ne!“ Použila jsem násilí. Zahnala jsem děti do židlí a slíbila, že druhý chod bude úžasný. Než jsem přinesla lžíce, byla polévka vylitá. Tik v očích zrychlil svou frekvenci. „Kdo to udělal? Kde jste?“ Za domem se ozval žalobnický hlásek: „To Ela! Ne, to není pravda. To Matěj!!“

Ježišmarjá, až vás chytím. Škoda každé rány, která padne vedle. Kdepak. Nechytila jsem je. Zašprajcovaly se za vozíkem a odmítaly opustit bezpečí úkrytu. Nakonec jsem byla ráda, že vylezly. Opět bylo rozsazení do židlí. Tentokrát jsem tu polévku vylila sama. Děti se smály. Takovou zábavu jim neposkytne ani maminka, ani druhá babička Libuše.

A tak to někdy je. Chtěla jsem se odlišit. Od čeho? Od fádních všedních dnů a starostí. Vsadila jsem na dokonalý servis a předvedla jsem dětem humorné drama.

Zazvonil zvonek. Návštěva, která se dle mého záznamu měla konat v neděli, přijela v sobotu.

Mé plány s bublaninou a ženou-hospodyňkou zkřížilo nedorozumění. Neděle byla totiž dnem odjezdu na dovolenou. V sobotu se vraceli a cestou se zastavili u nás. Návštěva byla příjemná. Jen ten můj servis lehce pokulhával.

Prostě „Dvakrát měř a jednou řež“.

A co jako měřit a co řezat?

Klidně bublaninu.

Ale v mém případě to bude chtít hlavně chladnou hlavu, nervy jak špagáty a dostatek vody ve studni.

Hezké prázdniny!


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top