Amnestie z druhé strany

Vypadá to, že se Klaus na stará kolena zbláznil. Celé ty roky nic, a najednou bác! Bezmála sedm tisícovek lidí vymění pruhovaná pyžama za domácí úbor. Mimochodem, taky jste si všimli, že řada propuštěných, se kterými byly dělány rozhovory v rádiu, mluví tak trochu špatně česky?! Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Václav Klaus chtěl dozajista učinit tlustou čáru za chaosem, který naše zdravé soudnictví po léta zatěžuje neřešenými kauzami. Vždyť ty desetitisíce stran, které se neustále rozrůstají, nedokáže normální člověk v životě přečíst. Natož, aby na jejich základě někoho odsoudil. Takže se de facto uleví nejen amnestovaným. Z klientů zkrachovalých společností, kteří díky amnestii nejspíš přišli o poslední naději na odškodnění, si někdo na Hradě udělal toaletní papír.

Kdybych to býval věděl, něco bych si nakradl. Nebo bych přejel maníka na skútru. Jasně, sám mi vletěl pod auto. Že jsem byl v jeho pruhu? No jo, ta silnice byla tak úzká, a moje černý autí tak široký. A můj advokát by přesvědčoval soud, že řidič skútru měl takovou situaci předpokládat..

Víte co, necháme toho. Poctivý občan si uplivne, a byl by nejradši, kdyby ta hořká slina dopadla do tváře Nejvyššího Ješity. Sám bude kázat o slušnosti, a druhý den se vysměje národu do tváře.
Nebudeme tu řešit nedbalostní trestné činy. Nebo trestance nad 75 let. To je docela v pohodě. Ale to ostatní ani moc ne.

Zajímavý pohled se nám naskytne z druhé strany. Představte si, že jste odsouzeným, který si odpykává trest, řekněme za pár bezvýznamných bronzových soch z místního hřbitůvku. Navzdory tvrzení, že jste mysleli, že je na ty hroby někdo vyhodil, a vy jste je jen uklidili do sběrny. Majitel v kovošrotu přivřel oko, a napsal to jako zlomky z vaší půdy s napůl rozebranou střechou. Určitě jste to mysleli dobře. Přesto vás odsoudili na 18 měsíců nepodmíněně.

Sedíte si ve fešném kriminále, a protože nemáte do čeho píchnout, přemýšlíte, co vaše žena. Je vám venku věrná? Při poslední návštěvě uhýbala pohledem. Co děti, tvářily se, jako že nemůžou něco říct – přestože by strašně chtěli.

Aspoň že tu obstojně vaří. Pokud neděláte problémy, máte i televizi. Sice ne chlupatou, ale reklamy můžete hltat stejně jako civilové za zdí. Hanbaté časopisy sice nefasujete, ale není problém si je obstarat. Téměř za babku. Pověstem o homosexuálním sexu se můžete jen smát. Kdo chce, ten ho má. A kdo ne, ten nemá nic. Proč ale byla žena minule tak divná, to zjistit nedokážete. Jestli v tom má prsty Maroš z vedlejšího bytu, natrhnete mu hubu, že se do smrti nepřestane smát.

Ale co, ženský budou, my nebudem. Stýská se vám po oblíbené hospůdce U Mazánků? Jasně, tam byste stejně nemohli, protože máte sekyru dva tisíce, a když jste se naposledy dožadovali piva, poslal na vás hostinskej hovado, který s váma vymetlo podlahu, dva schůdky, i namrzlej chodník. Přesto ta hospůdka zůstává půvabná a krásná, když o ní za zdmi věznice sníte.

A co teprve rodiče? Když vás zabásli, přinesli vám jídlo, a když vás soudili, křičeli tak, že je soudce nechal vykázat. Při té vzpomínce vám trochu zvlhnou oči. Když člověčí život visí na vlásku, bude volat mámu. I kdyby to byl třeba Stallone. To je ten chlap, co jste si ho v krimu z nudy nechali vytetovat na rameno.

A tak, i když jste vlastně obyčejný zlodějíček, budete před televizním štábem velebit pána prezidenta. Vůbec nevadí, že ani nevíte, jak se jmenuje. Na to se vás nikdo neptá. Stejně jako se vás při propuštění neptali, jestli budete zase krást. Jasně, když nebudou peníze, tak co má člověk dělat?! A když vás chytnou, řeknete třeba, že jste chtěli splatit hospodskému dluh. Přičtou vám to k polehčujícím okolnostem. A žádný strach, však on vás nějaký pseudohumanista zase brzy pustí.


O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top