Albrecht Wacker: Na mušce lovce

Albrecht Wacker: Na mušce lovce

Autor, odborník na historii odstřelovačství, zpracoval poutavým a současně záměrně drsným způsobem zážitky Josefa „Seppa“ Allerbergera (1924 – 2010), druhého nejlepšího odstřelovače wehrmachtu, od jeho povolání do armády až po návrat domů v roce 1945. Seppův příběh je o to působivější, oč je věcnější. Sepp, syn truhláře z vesnice ve Štýrsku, narukoval podobně jako další mladí muži z tohoto regionu k pluku horských myslivců č. 144 třetí horské divize. Na frontu odjel začátkem červencem roku 1943 a hned od počátku se dostal do míst prudkých bojů. Sepp byl mimořádně dobrý střelec a poté, co sovětští odstřelovači čím dál více dokazovali užitečnost tohoto způsobu vedení boje, začali i němečtí velitelé přemýšlet, zda by přece jen nebylo užitečné mít vlastní dobře vycvičené snajpery. Do té doby mnozí z nich žili v představách o klasickém vedení války a využití odstřelovačů odmítali jako zákeřný způsob vedení boje.

Seppa vychovala sama válečná rutina a jeho vlastní chyby, které naštěstí nikdy nebyly fatální. Jeho pobyt na frontě je historií jednoho velkého ústupu vedoucího až k totální porážce. Sepp patřil k jednotkám bojujícím způsobem alespoň zčásti odpovídajícím pravidlům vedení války. Oproti tomu sovětští vojáci vycházejí z líčení jako větší zběsilejší hordy srovnatelné možná s brutalitou esesmanů. Zde je Sepp poněkud tendenční, protože v tomto směru si obě armády neměly zase tolik co vyčítat, na obou stranách byly obrovské excesy i snaha dodržovat regule.

006652

Kniha představuje mnoho obyčejných vojáků s jejich každodenním strádáním v polních podmínkách, co se týká problémů s hygienou, jídlem, zimou a nevyhovujícím oblečením, později i nedostatkem zbraní a munice. Autor zachycuje události dokumentárním způsobem s věcně mrazivým líčením detailů obrovských lidských jatek. Zvláště odstřelovači neměli ani nepatrnou šanci stát se válečnými zajatci, tedy pokud byli chyceni se snajperskou zbraní. Jeden z nich byl polapen poblíž pily, další podrobnosti nejsou v knize vynechány. Stejně jako způsob, jakým řešila sovětská jednotka nedostatek jídla.



Krutost vyprávění není samoúčelná, ukazuje obrovskou nesmyslnost dalšího vedení předem ztracených bojů. Na bojiště byly až do posledka posíláni čím dál mladší ročníky, aniž existovala jakákoliv šance cokoli změnit. Na Seppovi je patrné, jak z tradičně vychovaného mladíka, pro něhož byla služba vlasti ctí, se stal tvrdý muž s jizvami na duši, které se již po zbytek života nezahojí. Zvláště snajpeři to neměli jednoduché. Své cíle znali velmi dobře. A Sepp měl smůlu, že bojoval na straně poražených, a těm nikdo netleská. Což bylo mimo jiné i důvod, že Sepp své pravé jméno zveřejnil až při příležitosti čtvrtého vydání této knihy.

 

Ukázka:

„Náhle si uvědomil obludnost, nesmyslnost války a stálé zabíjení. Motivace byla již dávno degradována na samoúčelnost, život všude ztratil cenu. Nyní, když mu ve výčitkách svědomí nebránila anonymita protivníka, měl poprvé skutečné pochybnosti. Pociťoval soucit a ptal se po neexitujícím smyslu toho všeho. Dynamika války znovu spoutala Seppovy myšlenky svým nemilosrdným jhem. Té nutnosti nebylo nakonec možno uniknout. Únik by ohrozil vlastní život víc, než je beztak ohrožovaly okolnosti. Sepp si byl zpočátku stejně jako mnozí jiní vědom své povinnosti vůči své domovině a vlasti, kterým měl sloužit se zbraní v ruce. To ale znamenalo, že zavázal k celoživotní neodvolatelné zodpovědnosti za vše, co se stane během jeho služby někdejší velkým ideálům, kterým v podstatě nezištně věřil.“

 

Vydala Mladá fronta, Praha 2013




O autorovi

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top