10 důvodů,  proč není radno přeceňovat vysvědčení

10 důvodů, proč není radno přeceňovat vysvědčení

 

Zatímco na letní prázdniny, které už jsou opravdu ve dveřích, se určitě všechny školou povinné děti i starší studenti výrazně těší, s vysvědčením a těšením se na něj už to asi tak jednoznačné nebude. Řadě lidí se i po dlouhých letech možná vybaví různé pocity spojené s tímto dnem, který pro školáky, ať chceme nebo ne, je zkrátka dnem svátečním a speciálním. Někomu naskočí radostné vzpomínky, třeba na slíbenou vytouženou odměnu za dosažené školní výsledky nebo na příjemné pocity, kdy třeba celá rodina v klidu a spolu symbolicky zakončí školní rok v oblíbené cukrárně či pizzerii a nemusí se zrovna slavit excelentní známky. Někdo má tyto dny bohužel nadobro spojené se strachem, výčitkami či snad dokonce nejrůznějšími tresty. Asi se nedá říci, že by vysvědčení bylo jen nepodstatným cárem papíru. Přeci jen to něco říká a vypovídá o tom, jak žák či student přistupoval ke svým úkolům. Ostatně, různé hodnocení bude člověka s velkou pravděpodobností provázet i takřka celým zbytkem života. Na druhou stranu by se ale určitě nemělo školní vysvědčení a známky na něm přeceňovat. Níže je deset důvodů, proč:

 

1) Známka má pouze kvantitativní charakter

Školní stupnice už je dlouhá léta zaběhnutá a standardizovaná. Asi každý jejímu principu rozumí, ale svým charakterem je konkrétní známka spíše pouze jakousi „rychlou informací“. Naproti tomu některými odborníky preferované slovní hodnocení je naopak charakteru čistě kvalitativního, jehož nevýhodou je ale riziko nicneříkajících a univerzálních vět. V téměř každém oboru však platí, že pro získání komplexnějšího obrázku a pro vyvození jakýchkoliv závěrů je třeba mít k dispozici jak informaci kvantitativní, tak i kvalitativní povahy.

 

2) Každý učitel má jiný metr

Není žádnou výjimkou, když se žák-jedničkář na jedné škole toho ve skutečnosti v daném předmětu naučí mnohem méně než žák-trojkař z jiné školy. Názorně se tento nesoulad odkryje například při přechodu na jinou školu. I odborníci na vzdělávání se víceméně shodují na tom, že rozdíly mezi jednotlivými školami a někdy i mezi třídami v rámci jedné školy jsou příliš velké a zvyšující se rozdílnost ve znalostech jednotlivých studentů dnes prostupuje všemi stupni naší vzdělávací soustavy.

 

3) Naše stupnice je příliš úzká

Pětistupňová škála známek není v evropských zemích úplně ojedinělá (i když častější je v obráceném gardu), rozhodně však není převažující. V řadě zemí mají učitelé možnost hodnotit v rozmezí 1 až 10, třeba v Belgii dokonce na škále 1 až 20. Sám jsem osobně zažil několik učitelů, kteří si stěžovali, že nemohou dát na vysvědčení třeba 2+ nebo 3-, tudíž například ´horší´ či ´lepší´ dvojka je pro účely vysvědčení zkrátka jenom dvojka. Na některé žáky to pak působí demotivačně.

 

4) Stejná známka, jiné sdělení

Každý žák či student je jiný a každý z nich má jiný studijní potenciál. Někdo je od přírody studijním typem, kterému učení leze do hlavy takříkajíc samo, jiný má zase nadání pro něco jiného. Samozřejmě je třeba dodat, že pílí a systematickou prací lze mnohé dohnat, což platí jak ve škole, tak i v reálném životě. V každém případě stejná známka může u jednoho znamenat zcela proflákaný půlrok, zatímco u druhého poctivě odvedenou práci.

 

5) Nejen známkami živ je student

Zejména u těch menších školáků nemusejí vždy studijní výsledky odpovídat tomu, zda chodí do školy rádi. Jsou děti, které mají školu docela rády, přitom nepatří k premiantům a na druhé straně nalezneme děti s vynikajícím prospěchem a studijním nadáním, kteří se ale z nějakého důvodu do školy netěší. Pro některé rodiče jsou ve středu zájmu pouze známky a nevěnují už takovou pozornost neméně důležitým aspektům jako např. tomu, zda se dítě cítí ve škole dobře, zda má ve škole kamarády a podobně.


6) Známky nemají příliš velký vliv na další studium

Vlivem dostatečného počtu míst na školách a slabších populačních ročníků se dnes žáci základních škol nemusejí příliš stresovat studijním průměrem pro účely přijetí na střední školu, s výjimkou elitních gymnázií. Například před deseti či patnácti lety byl u tradičních obchodních akademií běžnou podmínkou pro přijetí bez zkoušek studijní průměr 1,2-1,4. Dnes většina z nich přijímací zkoušky ani nevypisuje. Stejně tak drtivá většina vysokých škol ani nepříhlíží k prospěchu na střední škole, některé z nich spíše berou v úvahu srovnávací scio testy.

 

7) Vždycky je možnost nápravy

Hlavně v případě pololetního vysvědčení není ani „nedostatečná“ žádnou tragédií, v druhém pololetí může být vše jinak. Pokud jde o pětku na vysvědčení v červnu, i zde je možnost vylepšit si skóre, i když samozřejmě vytoužené letní prázdniny s reparátem na krku nejsou ideální. Každopádně má v obou případech žák či student jistotu druhé šance, což nemusí být pravidlem později v zaměstnání či obecně v životě.

 

8) Vzdělávání by nemělo být jen o známkách

Vzdělávání by mělo mít i jiné a vyšší cíle než jsou jedničky, vyznamenání, diplomy či tituly. Mělo by také především přispět k rozvoji osobnosti, ke schopnosti alespoň trochu se vyznat ve stále složitějším a měnícím se světě kolem nás, přemýšlet v souvislostech, naučit se kritickému myšlení, respektování mravních a etických hodnot stejně jako respektu k ostatním a je toho samozřejmě ještě mnohem více.

 

9) Strach z vysvědčení a z reakce rodičů může mít i špatné následky

Téměř každý půlrok v souvislosti s rozdáváním vysvědčení přinášejí média zprávy o nárůstu telefonátů na linky důvěry, v některých případech se děti bojí jít domů a bohužel existují i případy, kdy si děti pravděpodobně i kvůli problémům ve škole dokonce vzaly život. Žádné známky na světě za podobné problémy opravdu nestojí. Rodiče by se měli průběžně zajímat o prospěch svých dětí, a tak by nemělo být pro ně překvapením, jaké známky na vysvědčení jejich ratolest přinese. Křik, zbytečné scény či tresty určitě nejsou pro dítě tou pravou cestou ke zlepšení školních výsledků a k vytvoření si kladného vztahu ke vzdělávání.

 

10) Ani sebelepší známky nikomu štěstí nezaručí

Měl jsem spolužačku, která odmaturovala se samými jedničkami, ale přesto už ve studiu nepokračovala, protože jejím snem a profesním cílem bylo dělat účetní. Vím o případu kluka, který měl na základní škole nejlepší známky, ale přesto nešel na žádné gymnázium, nýbrž na učiliště s oborem kuchař-číšník, protože ho to zkrátka k tomuto oboru vždycky táhlo. Naopak znám třeba inženýra velmi úspěšného v technickém oboru, kterému vždy hrozilo propadnutí z jazyků. A podobných příkladů je všude kolem nás spousta. V první řadě by ale mělo jít o to, aby ze školáka vyrostl člověk, který bude v životě spokojený a třeba dosáhne i určité seberealizace či životního naplnění, k čemuž se lze dostat různými cestami. Ne vždy je k tomu potřeba skvělý prospěch nebo diplom z té či oné školy.



O autorovi

Jiří Matěj Brůna

Autor je zapsán v české knize rekordů jako absolvent největšího počtu škol v nejkratší době. O školství a vzdělávání se tak logicky zajímá i publicisticky. Kromě toho je předmětem jeho zájmu i sport, ekonomika a politika. Dříve hrával závodně fotbal a také soutěžil v grafických disciplínách. Má rád originální, zajímavé a inspirativní lidi, stejně tak jako věci, přičemž se ale snaží nebýt pouze konzumním typem člověka. Jeho osobním snem je věnovat se činnostem, které ho naplňují a jež jsou zároveň užitečné jak pro něj, tak i pro své okolí. Rád by žil ve spravedlivé a otevřené společnosti, v níž hodnoty jako slušnost, respekt, úcta a svoboda nejsou pouze prázdnými pojmy. Je synovcem současného pražského básníka Jiřího Brůny a vnukem spisovatele Otakara Brůny.

Další články

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna *

Top